Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Hanífa bint Stefan ze Švédska

26. 1. 2009


Tato žena nosila závoj a pracovala jako sekretářka. Z nedostatku informací o islámu mne to šokovalo. Jak tak může pracovat? Kdo najme takovou ženu?

Mým závěrem tehdy bylo, že bych se nikdy muslimkou nestala, protože by mne to vyloučilo a snížilo to mou šanci najít vytoužené zaměstnání. Hádám, že toto uvažování cele vycházelo ze způsobu, jakým jsem byla vychována. Moji rodiče jsou čestní a tvrdě pracující lidé, ale náboženství považují za nepotřebné. Smysl života vidí v životě samotném; po smrti se změníme v prach a nic více neexistuje.

Nicméně matka respektuje tradice a morálku protestantské církve, tudíž mne od mala posílala do náboženství a ve věku 14 let jsem byla dotázána, zda vstoupím do potvrzovací třídy.

Souhlasila jsem. Myslela jsem, že to tak bude nejlepší. Možná bych jednou změnila názor a litovala, že jsem nechodila a že nepatřím do církve. Ve třídě byla legrace, malovali jsme, zpívali, hráli divadlo a jezdili na tábor. Mezi námi to málokdo bral vážně – většina chodila kvůli tradici a dárkům a penězům od příbuzných o tom velikém dni, kdy jsme absolvovali a v kostele se konal obřad.

Z té doby si pamatuji silné pochybnosti o křesťanství. Četla jsem Bibli, ale ta mi neposkytla, co jsem potřebovala. Věděla jsem, že něco hledám, ale nevěděla jsem co to je. Zabývala jsem se astrologií a vyzkoušela meditaci a další věci, ale díky tomu jsem se cítila ještě zmatenější.

Počala jsem si vést "duchovní deník". Byla to malá knížka, kterou jsem zaplnila rozličným materiálem, náboženské i nenáboženské povahy. Sbírala jsem biblické verše, básně, písně, hinduistické popěvky a vše, co pro mne mělo nějaký význam.

V 16 jsem změnila školu; z malého předměstí jsem musela dojíždět do velké školy v centru. Vybrala jsem si tu, která měla mít nejvyšší úroveň. Neměla jsem představu, že tam bude tolik cizinců.

Na začátku jsem nebyla spokojená. Změnila jsem si hlavní předmět z médií na jazyky a tak jem přešla do nové třídy, kde jsem nikoho neznala. První lidé, kteří se ke mně chovali laskavě a spřátelili jsme se byli africká dívka a irácká dívka se závojem. Pro mne to bylo velice exotické! Po celý život jsem byla obklopena stejnými lidmi stejného původu a nyní jsem poprvé okusila chuť jiných kultur a životního stylu.

Spřátelila jsem se s kamarády irácké dívky a stala jsem se proslulou jako Švédka, která nemá žádné švédské přátele. Pro mne to bylo víc než jen zajímavost – cítila jsem potřebu nalézt odstup od běžného davu.

Muslimové ve škole někdy mívali velice aktivní diskuse o islámu, což na mne velice zapůsobilo. Myslela jsem si, jakto, že toto náboženství je tolik aktivní složkou jejich životů? Není jako křesťanství, je živé! A má vliv na každý aspekt života.

Jednoho dne jsem otcem přišla do antikvariátu a narazila jsem tam na překlad Koránu do švédštiny. Rozhodla jsem se ho zakoupit z historických důvodů a také proto, abych lépe porozuměla svým přátelům.

Tehdy v mém žurnálu začaly přibývat islámské položky. Zapsala jsem si súru Al-Fatihu s překladem. Také jsem se ji naučila zpaměti. Nesledovala jsem žádný cíl, jen mě to zaujalo.

Po nějakém čase jsem byla Koránem naprosto pohlcena. Přitahovalo mě k němu cosi iracionálního a nelogického – zvláště proto, že překlad, který jsem měla byl napsán orientalisty a obsahoval řadu vážných chyb. 

Šla jsem k irácké kamarádce a oznámila jí, že se zajímám o islám. Byla v hrozném šoku a musela se posadit, aby neomdlela. Když se uklidnila, vzala mě k Islámské organizaci, kde jsem dostala knihy, letáky a telefonní číslo na jednu švédskou konvertitku.

Obávala jsem se, co tomu řekne moje rodina a vskutku, matka byla velice pobouřená, když jsem jí sdělila, že se chci stát muslimkou. Celá rodina mi prohledala pokoj a vyházeli mé islámské knihy. Řekli, že islám je kult a že mám vymytý mozek.

Ovšem to mne nezastavilo. V červenci 2001 jsem doložila své šahada (svědectví víry) otevřeně. Zavolala jsem švédské muslimce, jejíž číslo jsem dostala a domluvila si s ní islámské lekce u ní doma. Šla jsem do její vily se zahradou a modlily jsme se spolu zhuhr (odpolední) modlitbu pod širým nebem. Pro mne to byl symbolický akt, jelikož v mé společnosti se skutky uctívání neprojevují takto otevřeně. Osvobodilo mne to, a už mne tolik netrápilo, co si druzí lidé pomyslí.

Hlasitě a hrdě jsem vyslovila slova, která beze sporu měla nejsilnější dopad na můj život:

Ašhadu an lá iláha illa Alláh, wa ašhadu anna Muhammadan rasúl Alláh

Dosvědčuji, že není božstva hodného uctívání kromě Boha;

A dosvědčuji, že Muhammad je Posel Boha.

Žádná jiná věta mne neovlivnila tak, jako tato.

 

www.islamreligion.com

 

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář