Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Hayat Ann Collins Osman, USA

4. 6. 2007

Z oddané křesťanky, oddanou muslimkou

Byla jsem vychována v silně věřící křesťanské rodině. Tehdy byly americké rodiny více nábožensky založené, než je tomu dnes. Všechny rodiny například chodily do kostela každou neděli. Vždy jsme přijímali kněze doma. Moje matka vyučovala v nedělní škole a já jsme jí pomáhala.

Asi jsem byla více orientována na náboženství ve srovnání s ostatními dětmi, ale nepamatuji se na to. Na jedny narozeniny jsem dostala od tety bibli a od sestry panenku. Jindy jsem požádala rodiče o modlitební knížku. Čítala jsem ji pak denně po mnoho let.

Na střední škole jsem se zařadila do dvouletého programu výuky bible. Do této doby jsem pročetla některé části bible, ale zcela jsem jim neporozuměla. Nyní jsem dostala šanci učit se. Naneštěstí jsme studovali mnohé pasáže Starého i Nového zákona, které jsem shledala nevysvětlitelnými, dokonce bizardními. ObrazekNapříklad bible učí ideu dědičného hříchu, což znamená, že lidé se rodí hříšní. Měla jsem bratra, miminko, a věděla jsem, že miminka nejsou hříšná. V bibli je mnoho podivných příběhů ze života starozákonních proroků, Abrahama, Davida, a já jsem nechápala, proč by se proroci chovali, tak jak stanovuje bible. V bibli bylo mnoho dalších věcí, které mne rozkládaly, ale nekladla jsem žádné otázky. Bála jsem se. Chtěla jsem být "hodná holčička". Ale zaplaťpánbu tam byl chlapec, který se ptal. A ptal se stále.

Nejkritičtějším bodem byla Trojice. Nemohla jsem to pochopit. Jak mohl mít Bůh tři části z nichž jedna je lidská? Studovala jsem řeckou a římskou mytologii a idea Trojice a svatých mi přišla obdobná k antickým představám takzvaných bohů, kteří si mezi sebou rozdělili různé oblasti života (Bůh mi odpusť!). Ten chlapec, co kladl otázky vznesl mnoho dotazů ohledně Trojice a obdržel mnoho odpovědí, leč žádná nebyla uspokojivá. Ani pro mne ne. Nakonec mu náš učitel, profesor Michiganské katedry teologie, řekl, aby se modlil o víru.

Modlila jsem se.

ObrazekTajně jsem toužila stát se jeptiškou. Snila jsem o nabízení obětí den co den, o celém životě oddaném Bohu a o oblékání se stylem, který vyjadřuje mé přesvědčení. Ovšem překážkou bylo, že jsem nebyla katoličkou. Žila jsem v městečku na Středozápadě, kde byli katolíci oddělenou, neoblíbenou menšinou! Navíc moje protestantská výchova mi znechutila náboženské sochy a nezdravou víru, že mrtví svatí mi mohou pomoci.

Na koleji jsem pokračovala v přemítání a modlitbách. Studenti často mluvili a diskutovali o rozličných náboženstvích a slyšela jsem mnoho rozdílných názorů. Jako Jusuf Islám jsem prozkoumala východní víry: budhismus, konfucionismus a hinduismus. Nic z toho mi nepomohlo.

Potkala jsem muslima z Libye. Řekl mi něco málo o islámu a svatém koránu. Pověděl mi, že islám je moderní, "nejaktualizovanější" náboženství ze všech zjevených. Poněvadž jsem považovala Afriku a Střední východ za zaostalá místa, nemohla jsem vidět islám jako moderní. Moje rodina vzala tohoto bratra na nedělní bohoslužbu. Mše byla dechberoucí a krásná, avšak on se na konci zeptal, "Kdo vytvořil tuto proceduru? Kdo vám řekl, kdy sednout, kdy stoupnout a kdy pokleknout? Kdo vás naučil jak se modlit?" Zpravila jsem ho o raném vývoji církve, ovšem jeho otázky mne nejprve rozlobily a později přiměly k přemýšlení. Byli ti lidé, kteří navrhli styl bohoslužby k tomu opravdu kvalifikováni? Odkud věděli, jak má uctívání vypadat? Měli Božské vedení?

Uvědomovala jsem si, že nevěřím v mnohé křesťanské doktríny, přesto jsem dál navštěvovala kostel. Když kongregace recitovala části, ve které jsem nevěřila jako Nikénské krédo, mlčela jsem – nerecitovala jsem je. Cítila jsem se v kostele jako vetřelec, jako cizinec.

Pak nastala hrůza. Osoba mě velmi blízká měla vážné manželské problémy. Šla ke knězi pro radu. Zneužívajíc její bolesti a odevzdání se ji vzal do motelu a svedl.

Až do této chvíle jsem nepřemýšlala o roli kněžství v křesťanském životě. Nyní jsem musela. Většina křesťanů věří v chození ke zpovědi a v rozhřešení uděleném knězem. Nebude-li kněz, nebude odpuštění. 

Šla jsem znovu do kostela a pozorovala kněze vpředu. Nebyli lepší, než kongregace. Mnozí byli horší. Jak by mohlo být pravdou, že společenství mužů, nebo lidí, je nutné ke komunikaci s Bohem? Proč se nemohu vyznat Bohu přímo a obdržet odpuštění přímo?

Krátce nato jsem v knihkupectví objevila překlad koránu, zakoupila a počala ho číst. A četla jsem ho, znovu a znovu po 8 let. A v tom období jsem dál zkoumala ostatní náboženství. Stále silněji jsem si uvědomovala a obávala se svých hříchů. Jak mohu vědět zda mi Bůh odpustí? Už jsem nevěřila, že křesťanský model odpuštění bude fungovat. Moje hříchy mě tížily a netušila jsem jak zpod toto břemena utéct. Toužila jsem po odpuštění.

V koránu jsem četla: "…a zjistíš, že lidé, kteří jsou největšími přáteli věřících, jsou ti, kdož říkají: „Jsme křesťané!“ A je to proto, že jsou mezi nimi kněží a mniši a že nejsou pýchou naplněni. A když slyší to, co bylo poslu sesláno, spatříš jejich oči se plnit slzami z poznání pravdy a říkat: „Pane náš, uvěřili jsme, zapiš nás mezi ty, kdož to dosvědčují! Proč bychom neměli věřit v Boha a v to, co nám přišlo z pravdy, když toužíme, aby nás Pán náš uvedl do ráje spolu s lidmi bezúhonnými?“

ObrazekViděla jsem v televizních zprávách muslimy modlit se a chtěla jsem se tomu naučit. Nalezla jsem knihu (psanou nemuslimem), která to popisovala a zkoušela jsem to napodobit. (Nevěděla jsem nic o rituální očistě a nemodlila jsem se správně). Tak jsem se modlila vlastním, zoufalým způsobem, tajně a sama po několik let. Recitovala jsem některé pasáže koránu v angličtině, aniž bych věděla, že jej muslimové recitují arabsky.

Nakonec, po osmi letech mne oslovil tento verš: Dnešního dne jsem pro vás dovršil vaše náboženství a naplnil nad vámi Své dobrodiní a zlíbilo se mi dát vám islám jako náboženství. (5:3)

Rozplakala jsem se radostí, protože jsem věděla, že velmi dávno, před stvořením země, Alláh napsal tento korán pro mě. On věděl, že Anne Collins v Cheektowaga, ve státě New York v USA bude v květnu 1986 tento verš číst a bude zachráněna.

Nyní bylo mnoho věcí, které jsem se potřebovala naučit. Problém byl v tom, že jsem neznala žádné muslimy.

Dnes jsou v USA muslimové mnohem více viditelní, než dříve. Netušila jsem, kde je hledat. Vyhledala jsem si číslo Islámského centra v telefoním seznamu, vytočila je, ale když to někdo zvedl, zpanikařila jsem a zavěsila. Co mám říct? Co mi odpoví? Budou mít podezření? Budou o mě stát, když mají jeden druhého a svůj islám?

V průběhu dalších měsíců jsem vytočila číslo mešity bezpočtukrát a pokaždé jsem v panice položila. Nakonec jsem udělala zbabělý krok: Napsala jsem dopis prosíc o informace. Laskavý, trpělivý bratr z mešity mi zatelefonoval a počali mi posílat materiály o islámu. Řekla jsem mu, že se chci stát muslimkou, ale on mi řekl: "Počkejte, až si budete jistá." Zarmoutilo mne, že mi řekl, že mám čekat, ale věděla jsem, že má pravdu, že si musím být jistá, protože jakmile jednou přijmu islám nic už nebude stejné.

Stala jsem se posedlou islámem. Přemýšlela jsem o něm dnem i nocí. Při mnoha příležitostech jsem jela k mešitě – tehdy byla ve starém, přestavěném domě – objížděla ji dokola v naději, že zahlédnu muslima, zvědavá, jak to vypadá uvnitř. Konečně jednoho dne v listopadu 1986 jsem pracovala v kuchyni a náhle jsem si uvědomila, věděla jsem, že jsem muslimka. Pořád zbabělá, napsala jsem další dopis. V tom stálo: "Věřím v Alláha, jediného Boha, věřím, že Mohamed byl Jeho Poslem a chci být zapsána mezi ty, kdo to dosvědčují."

Ten bratr mi zavola druhého dne a já jsem mu řekla své šahadah po telefonu. Pověděl mi, že Alláh mi odpustil všechny hříchy a nyní jsem čistá jako novorozeně.

Cítila jsem, že jsem se zbavila břemene. Plakala jsem radostí. Té noci jsem spala špatně. Plakala jsem a opakovala Boží jméno.

Bylo mi uděleno odpuštění. Alhamdulillah. 

 

www.imamway1.com

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář