Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Jacqueline Cosens z USA

6. 5. 2008
Ačkoli jsem byla od narození vychovávána v jedné z mnoha křesťanských denominací, nikdy jsem nenalezla uspokojivé odpovědi na své otázky v jejich učeních. Vždycky zvědavá a plna hrozného přesvědčení zjistit, Kdo byl můj Stvořitel a jaký má moje existence na zemi smysl, jsem počala zkoumat různé doktríny a filosofie v pátrání, které trvalo celá desetiletí.

Odkrývajíc smíšené rozvraty v křesťanství a stále nenaplněná jsem pokračovala skrze mnohé ostatní víry: judaismus, hinduismus, budhismus, a tak dále, až do dne, kdy jsem se rozhodla, že jsou to všechno mýty. Docházejíce k tomuto umrtvujícímu závěru mi na mysl přišel ateismus. To mě samo o sobě vyděsilo, jelikož to dozajista nedává smysl, když člověk pohlédne na realitu vesmíru okolo něj.

Kdyby neexistoval Stvořitel, tak by to vypadalo, že život nemá žádný opravdový smysl. Skromnost a starostlivost, v kteréžto víře v ni jsem byla vychována, vypadala jako neplodná ztráta času, zejména ve světle hříšného směru, kterým svět na první pohled míří. Svět, v němž jsem se ocitla jako dospělá nebyl ani skromný, ani zbožný, ani starostlivý. Byla jsem terčem posměchu pro svůj puritánský život, dokonce i pro mého prvního manžela, otce mých dvou dětí. Nicméně styl chození za zábavou mi nebyl vlastní. Nudilo mě to a lidé, kteří tak žili mě nudili taky. Shledala jsem je povrchními, prázdnými a škodícími.

Po 6 letech manželství se můj křesťanský manžel účastnil příliš mnoha drogových dýchánků a měl příliš mnoho afér, tak jsem ho nechala v Německu a vrátila se se svými malými dětmi, ke zděšení malé baptistické kongregace a kazatele, který nás oddal.

Můj život se pak stal životem pro mé děti a vše, co je pro ně nejlepší. Lidé, které jsem potkala v zaměstnání působili dojmem, že mají všichni stejnou myšlenku: “Měla bych se probudit a uvědomit si, že je 20.století… Měla bych se uvolnit a bavit se… Měla bych pro změnu udělat něco bláznivého a chopit se šance.”

Nebyla jsem schopná sdílet stejnou zvířecí mentalitu všech okolo mě, takže samozřejmě, lidé pomalu odplavali. Nikdy mi to nevadilo, stejně by mě časem opustili pro nové a lepší přátele. To je obvyklý rys těchto typů, když vás nemohou zatáhnout do své "zábavy". Když se nedáte, najdou někoho jiného. Byla jsem radši, když mě nechali na pokoji.

Děti, psaní, výzkum, cestování a rozličná studia plnila můj život až do roku 1987. Náhle se všechno změnilo. Můj otec, osoba mně nejbližší, toho roku zemřel. Nikdy jsem si nemyslela, že ho ztratím. Prostě mi to nikdy nepřišlo na mysl. Všechna oddanost, loajalita a čistota srdce mi nepomohla udržet naživu. Nebyla jsem schopná mu pomoct a musela jsem se dívat jak je mu hůř den za dnem.

Když odešel, cítila jsem se neuvěřitelně sama. Smutek naplnil mé srdce a každý coul mé bytosti. Chtěla jsem zemřít. Neviděla jsem žádný smysl v žití bez otce. On byl jediným normálním člověkem, na kterého jsem si ve svém životě vzpomínala. Poprvé jsem poznala, jaké to je ztratit někoho tak zvláštního. Smutek byl zdrcující – odlišný od všeho, co jsem kdy poznala. Nikdo to nemohl pocítit skrze mne nebo pro mne: byl to můj smutek.

Počala jsem se ohlížet zpět. Můj život byl těžký a neuspokojivý. Jediným důvodem, proč jsem cítila, že musím dožít svůj život bylo, že skoro každé náboženství, které jsem studovala považovalo za vážný, hrozný a neodpustitelný hřích sáhnout si na život. Takže to nepřicházelo v úvahu. Musela jsem jít dál bez ohledu na to jak hloupým se mi život zdál být, pokud pro nic jiného tak alespoň abych tu byla pro své děti, kdyby mne potřebovaly.

Propracovávajíce se procesem zármutku jsem si uvědomila, že vše, co jsem se kdy naučila dávalo nepatrný smysl. V zoufalství jsem se modlila skrz upřímné slzy k mému Stvořiteli, ať je to kdokoli, aby mne přivedl na správnou cestu. Moje studia přinesla vědomí o Něm do mé mysli, ale moje srdce ho nedokázalo nalézt. Věděla jsem, že to nedokážu sama a tak jsem se modlila o Boží vedení neustále, dnem a nocí. Jednoho rána jsem se probudila, pustila televizi v zoufalé snaze zaplnit svou mysl nicotou, a pokoušejíce se odtrhnout od neodbytných myšlenek o náboženství a víře. Na obrazovce se objevil Phil Donahue, hostitel populární talk show. Dělal rozhovor s mužem, který mluvil s cizím přízvukem o islámu. Vedle něj byla mužova manželka, bílá Američanka, která se obrátila na islám. Dávala jsem pozor na to, co říká, poněvadž jsem znala hodně žen, které přestoupili na náboženství svého manžela. Vždy jsem toto chování odmítala,neboť jsem cítila, že lidské víry by měly vycházet z osobního přesvědčení a vztahu se Stvořitelem.

Leč jak dál mluvila, viděla a cítila jsem něco zcela jiného. Seděla tam v dlouhých, skromných šatech, hlavu pokrytou závojem – bylo to krásné. Vypadala čistá a šťastná, mluvila inteligentně bez bláznivého šaškování, které přichází s obvyklými hosty talk-show. Nezáleželo na tom, že nemůžete vidět její postavu nebo jakou barvu mají její vlasy. Všechno bylo v jejích očích a v jejím hlase.

Vypravovala o své konverzi k islámu. Vypadala velice jako muslimka a věřící v islám. Velice mne zaujalo o čem hovořila. Tolik z toho, co říkala se shodovalo s tím, v co jsem věřila a jak jsem žila navzdory všemu blázinci kolem mě.

Jelikož jediní "muslimové", o kterých jsem v Americe slyšela byli napojeni na rasistickou skupinu [Národ islámu], a nenáviděli každého s jinou barvou očí a vlasů, tak to nedávalo moc smysl. Protože jsem si myslela, že jde o stejné lidi tak jsem se domnívala, že v jejich hnutí muselo dojít od mého mládí k radikální změně.

Byla jsem nalepená na talk show a poslouchala, že pravá islámská víra, která počala v Arábii, nezahrnuje žádné předsudky. Pravý islám nepropaguje rasismus ani nenávist ke komukoli. Čím víc jsem vyslechla, tím víc mne to zajímalo. S jedinou představou o tom co islám je (nebo není) pocházející přímo z médií, která ovšemže promítají přesně to čemu lidé chtějí věřit, stala jsem se obětí jakéhosi druhu vymývání mozku. Předpokládala jsem, že pokud skupina užívá "islám" ve svém názvu, tak je stejná jako lidé, kteří islám praktikují. Nikdo by neměl nikdy nic předpokládat – to jsem se naučila dost rychle. Čím víc jsem poslouchala, tím víc jsem se učila.

Zajímalo mě: Mohla bych někdy být přijata jako muslimka druhými muslimy? Existují v okolí nějaké blonďaté, modrooké muslimky? Věděla jsem tak málo o tomto náboženství, ale něco se mi od té doby dělo. Něco nebo někdo mne přivedl k té talk show v ten konkrétního dne, ač jsem nebyla pravidelný televizní divák. Moje srdce nebo duše, cosi ve mně bylo upoutáno a přimělo mě sedět a dělat si poznámky. Líbil se mi ten styl šatů a sama jsem nosila něco podobného navzdory diktátu módy. Cítila jsem jak zasmušilost ze smrti mého otce mizí. Ve skutečnosti jsem se cítila znovu spojená a moje pozornost byla jasnější než kdykoli dříve.

Všechno v životě má předepsané načasování; to dnes vím. Toho dne jsem prvně slyšela o té věci zvané islám. Nijak jsem nechápala toto náboženství, které dnes spíše považuji za způsob života než pouhou víru. Nepamatuji si všechno, o čem se mluvilo toho dne, ale bylo to vskutku přesvědčivé. Mluvili o koránu, o tom zůstat skromným ve zkaženém světě, o manželích loajálních ke svým rodinám, ale nikdo nepůsobil nábožným dojmem ve snaze zmanipulovat své přívržence. Všechno dávalo dokonalý smysl. Vypadalo to logické a ve spojení s realitou.

Tito muslimové uctívali Stvořitele, nikoli člověka a to se mi zamlouvalo. Přála jsem si, abych poznala islám, když jsem vyrůstala. Vždycky jsem si udržovala otevřenou mysl, nikdy jsem neodsuzovala známé pro způsob, jakým žili, ale nikdy jsem nedokázala změnit sama sebe ke způsobu jakým žili, přestože to zničilo mnoho vztahů. Ale tady, před mýma očima, prosakující do mých uší, byla slova, která pasovala ke způsobu jakým jsem uvažovala, žila a věřila. Teprve nyní jsem měla slovo, které se hodilo k mé víře. To slovo bylo "islám".

Tou dobou jsem bydlela v malém městě hluboko na Jihu. V knihovně nebyly žádné knihy o islámu. Když jsem se po nich ptala, sdělili mi, že nejprve přečtou všechny knihy a komise rozhodne, které budou půjčovat a které nikoli. Jelikož jsem se narodila a vyrostla v New Yorku, znala jsem víc o tom, jak získat informace, které mohou být "cenzurovány" v horském městečku. Kladla jsem příliš mnoho otázek, ale nakonec se výsledky vyplatily.

Bylo mi řečeno, že existuje jeden muslim, učitel matematiky na městské střední školy, který žije nedaleko a má za ženu metodistku. Zavolala jsem metodistickou církev, vyložila koho se pokouším sehnat a oni mi dali jméno rodiny. Zavolala jsem jim (přestože se obvykle stydím před neznámými lidmi), a zeptala se, zda neví, jaký překlad koránu je nejlepší a kde bych mohla nějaký dostat. Dal mi jméno a já jsem objevila knihkupectví sto mil od místa, kde jsem bydlela a objednala si kopii koránu. Když jsem ji dostala v poště, přečetla jsem ji od začátku do konce za dva dny. Byla to pro mne poezie. V té chvíli jsem přijala islám – a byla jsem přijata islámem.

Bylo to jako závislost. Nikdy dříve jsem ve svém životě nebyla ničím posedlá. Nemohla jsem se nabažit tohoto nového náboženství. Napadlo mne zavolat na Saudskou ambasádu ve Washingtonu, DC. Asi za týden byla moje schránka plná krásných brožur obsahujících cenné informace. Doslova jsem zalezla domů, zamkla dveře, zatáhla závěsy, vypnula telefony a s nikým nemluvila. Každý si myslel, že jsem odjela na cesty, ale já jsem prostě nechtěla být vyrušena od svých nově nalezených pokladů. Byla jsem v ráji. Všechno, každé slovo, každé vysvětlení, každá odpověď mi seděla.

Viděla jsem skrze poselství a slova myšlenku, ve kterou jsem věřila již dlouho. Nebyla jsem staromódní nebo pomýlená. Skromnost byla skromnost, prostá a jednoduchá. Pokoušet se přizpůsobit představám druhých lidí otom, jak bych měla žít mi nepasovalo. Pokaždé to skončilo katastrofou. Nyní jsem konečně měla odpovědi. Nalezla jsem Stvořitelova přání, příkazy a smysl pro život. Bylo to se mnou celou dobu.

Naprosto jsem důvěřovala, že Alláh bude nadále řídit mé kroky jak si bude přát. Vzpomínala jsem, jak jsem se modlila tak tvrdě a poprvé mi Stvořitel odpověděl skrze talk show, hodina za uplynulá desetiletí. Neuvěřitelné? Ano!

Později jsem našla místo pro knihy, pásky a koberečky. Objednala jsem si, co se dalo. Dostala jsem další kopii koránu. Taková krásná slova zaplnila silnou knihu se zelenozlatou obálkou, v arabštině s anglickým překladem. Nikdy jsem neporozumněla všem aspektům koranických významů, ale vždycky mi přinášely – a přinášejí – tolik pokoje.

Nyní jsem vstávala každé ráno odpočatá, klidná, šťastná a připravená být muslimkou. Dál jsem četla úryvky koránu každý večer. Moje nejbližší rodina, za níž považuji pouze své odrostlé děti a vnoučata, přijímá mou změnu. Jiní nikoli, ale já nehledám souhlas nikoho vyjma Alláha Všemohoucího. Oblékám se islámsky a praktikuji pět pilířů islámu.

Od těchto dnů téměř před deseti lety mi Alláh požehnal skvělým manželem a adoptivním synem a změnami v mém životě, které bych nikdy nečekala ani neplánovala. Ale Alláh ví nejlépe a pokud jde o mne, přijmu cokoli si bude přát. Podřízením se do Jeho vůle jsem objevila harmonii, která mi chyběla, když jsem si myslela, že kontroluji své záležitosti sama. Doufám, že mne dál povede správnými cestami. Vím, že jsem konečně nalezla pravou cestu, nejen její znalost, ale hluboko uvnitř co vždy bylo mou součástí, která scházela: srdce muslima.

 

www.readingislam.com

 

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář