Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Katherine Bullock z Kanady

8. 3. 2009

ObrazekCo to tady dělám? Divím se, nos a čelo natlačené na podlahu, jak klečím při modlitbě. Kolení čéšky mne bolí, svaly paží se natahují, jak se snažím udržet tlak na čelo. Naslouchám cizím slovům osoby modlící se vedle mě. Je to arabština a oni rozumí tomu, co říkají, přestože já nikoli. Takže. Vyslovuji vlastní slova, doufajíce, že Bůh bude laskavý ke mně, muslimce 12 hodin staré. OK. Bože, obrátila jsem se na islám, protože v Tebe věřím, a protože islám mi dává smysl. Opravdu jsem to řekla? Propukám v pláč. Co by řekli moji přátelé, kdyby mne takto viděli, klečící s nosem natlačeným na zem?...Vysmáli by se mi. Zbláznila ses, ptali by se. Nemůžeš myslet opravdu vážně, že si pobožná. Pobožná… Kdysi jsem byla spokojená "spekulativní ateistka" jak jsem se mohla stát věřícím a muslimem? Ptám se sebe sama. Vracím se v mysli do minulosti ve snaze letmo projít znovu tou cestou. Jenže kde začala? Možná tehdy, když jsem potkala praktikující muslimy. To byl rok 1991, Královnina univerzita, Kingston, Ontário, Kanada.

Byla jsem přístupná, tolerantní, liberální žena. 24 let. Vidívala jsem muslimky chodící kolem Mezinárodního centra a bylo mi jich líto. Věděla jsem, že jsou utlačované. Můj smutek jen vzrostl, když jsem se jich zeptala, proč si zahalují vlasy, proč nosí v létě dlouhé rukávy a proč se s nimi tak špatně zachází v muslimských zemích a ony mi odpovídaly, že nosí závoj a oblékají se tak a tak, protože Bůh je o to požádal. Ubožačky. A co to zacházení v muslimských zemích? To je kultura, odpovídaly. Věděla jsem, že jsou pošetilé, socializované s mozky vymývanými od dětství, aby věřily v tento zlý způsob zacházení se ženami. Jenže jsem si povšimla, jak šťastné byly, jak přátelské, jak solidně působily.

Viděla jsem muže procházet kolem Mezinárodního centra. Byli z Libye – země teroristů. Zachvěla jsem se při pohledu na ně, pro případ že by mi chtěli něco udělat ve jménu Boha. Pamatovala jsem na televizní záběry běsnících Arabů pálících figurky prezidenta Bushe, všechno ve jménu Boha. Co za Boha to musejí mít, myslela jsem si. Ubožáci už proto, že vůbec v Boha věří, dodala jsem, bezpečná v pravdě, že Bůh je antropomorfní projekce nás slabých lidských bytostí. Avšak povšimla jsem si, že tito muži byli velice přátelští. Všimla jsem si, jak jsou ochotní pomoci. Vnímala jsem auru klidu. Co za víru to musí mít, myslela jsem si. Byla jsem rozpolcená. Četla jsem Korán a neshledala na něm nic zvláštního. To bylo předtím, než vypukla válka v Zálivu. Co za Boha by přiměl muže jít do války, zabíjet nevinné občany jiné země, znásilňovat ženy, demonstrovat proti USA?

Rozhodla jsem se, že bude lepší si přečíst Posvátnou Knihu, podle níž, jak tvrdí, jednají. Četla jsem Penguin classic, jistě důvěryhodnou knihu a nemohla jsem ji dokončit. Tolik jsem to nesnášela. Tady byl ráj s pannami pro spravedlivé (co bude spravedlivá žena dělat s pannami v ráji?); tady byl Bůh ničící naráz celá města.

Není divu, že ženy jsou utlačované a že tito fanatikové pálí americké vlajky, myslela jsem si. Ale muslimové, kterým jsem to předložila, vypadali popleteně. Korán takové věci neříká. Možná mám špatný překlad?

Náhle se modlící osoba, kterou následuji, postavila. Taky si stoupám, nohy se mi zamotají do dlouhé sukně, kterou mám na sobě a málem spadnu. Popotahuji, ve snaze zastavit slzy. Musím se soustředit na modlitbu k Bohu. Drahý Bože, jsem tady, protože v Tebe věřím a během mého průzkumu křesťanství, judaismu, islámu, hinduismu, sikhismu a budhismu, mi islám dával největší smysl.

ObrazekSkláníce se, ruce na kolenou, se pokouším ujistit. Bože. Prosím, pomoz mi, abych byla dobrou muslimkou. Muslimka! Kathy, jak jsi mohla – bílá západní vzdělaná žena – konvertuje k náboženství, které dělá z žen druhořadé občany!

Ale muslimové z Kingstonu se stali mými přáteli, protestuji. Přivítali mne v komunitě vřele, bez dotazů. Zapomněla jsem, že jsou utlačované a teroristi. Toto vypadá jako začátek mé cesty. Ale byla jsem pořád ateistka. Nebo nebyla?

Vyhlížela jsem do hvězdnaté noci a přemítala o vesmíru. Démantové hvězdy roztroušené po obloze jiskřily záhadným poselstvím pro mě. Cítila jsem se spojená s něčím větším než jsem sama. Bylo to kolektivní vědomí lidstva? Klid a pokoj ke mně plynuly z hvězd.  Mohla jsem se vyškubnout z tohoto pocitu a prohlásit, že neexistuje vyšší bytost? Žádné vyšší vědomí? Pochybovali jste někdy o existenci Boha? Ptala jsem se věřících křesťanských a muslimských přátel. Ne, odpovídali. Ne? NE? To mne mátlo.

Byl Bůh tak zřejmý? Jak to, že já nemohu vidět Boha. Vypadalo to příliš jako bujná fantazie. Bytost tam venku, ovlivňující, jak žiju. Jak může naslouchat miliardám modliteb a zabývat se každou sekundou lidského života. To je nemožné. Možná prvotní Příčina. Ale ten, kdo zasahuje? A co přetrvávání nespravedlnosti na světě? Děti umírající ve válce. Spravedlivý, dobrý Bůh by to nemohl dovolit. Bůh nedává smysl. Bůh nemůže existovat. Mimoto jsme se vyvinuli a to je prvotní příčinou.

Znovu poklekáme a tady jsem, posmrkávající, hledíce stranou na své prsty na zeleni mého nového modlitebního koberečku. Líbí se mi můj modlitební kobereček. Je sametový na dotek a je v mých oblíbených barvách: purpurová mešita na zeleném pozadí. Do černého vchodu mešity vede stezka a ta mne zve. Vstup mešity působí, že obsahuje pravdu, je prchavý, ale je tam. Jsem šťastná, že jse zvána k tomu vchodu.

Když jsem byla mnohem mladší, měla jsem úplnou skládanku obrazu světa. Rozpadla se někdy během třetího nebo čtvrtého roku mého postgraduálního studia. V Kingstonu jsem si připomněla, že jsem kdysi chodila do kostela, jaksi stydlivě, jelikož jsem věděla, že pobožní lidé jsou rozbředlí, podivní, nudní, staromódní lidé. Jenže Bůh mi tehdy připadal zřejmý. Vesmír nedával smysl bez Tvořivé Bytosti, která byla také všemocná.

Při odchodu z kostela jsem vždycky měla pocit světla a štěstí. Pociťovala jsem ztrátu toho pocitu. Měla jsem kdysi spojení s Bohem, které bylo nyní pryč? Možná toto byl začátek mé cesty? Pokoušela jsem se znovu modlit, ale shledala jsem to neobyčejně obtížným. Křesťané mi povídali, že lidé, kteří nevěří v Pána Ježíše Krista, jsou zatraceni. A co lidé, kteří o Ježíšovi nikdy neslyšeli? Nebo lidé, kteří následují vlastní náboženství? A společnost historicky tvrdila, že ženy jsou méněcenné, neboť z křesťanství víme, že to je Evin trest; ženám bylo bráněno studovat, volit, vlastnit půdu. Bůh byl hrozný muž s bílým vousem. S ním jsem nemohla mluvit. Nemohla jsem následovat křesťanství, proto Bůh nemohl existovat.

ObrazekAle pak jsem objevila feministky, které věřily v Boha, křesťanské ženy, které byly feministky a muslimky, které věřily, že islám nepromíjí spoustu z toho, co jsem považovala za integrální v jejich náboženství. Začala jsem se modlit a nazývala jsem se "postkřesťanská feministická věřící". Znovu jsem pocítila to světlo; možná, že Bůh existuje. Opatrně jsem prozkoumala události ze svého života a objevila, že ty náhody a štěstí pro mě byla Božími požehnáními, a já si toho nikdy nevšimla, ani neřekla děkuji. Divila jsem se, že Bůh byl tak laskavý a vytrvalý, zatímco já jsem byla tak neloajální. V uších a v nohou mne radostně brnělo po omytí, co jsem jim dopřála; omytí, které mne očistilo a dovolilo mi přistoupit k Bohu v modlitbě.

Bůh. Velkolepé božstvo. Cítím úžas, údiv a mír. Prosím, ukaž mi cestu. Ale doopravdy nevidíš, že svět je příliš složitý, příliš krásný, příliš harmonický, aby byl dílem náhody? Slepým výsledkem evolučních sil? Nevíš, že věda se navrací k víře v Boha? Nevíš, že věda vůbec nikdy neodporovala islámu? Jsem podrážděná nad svou imaginární porotou. Prozkoumali ty věci?

Možná, že toto byla nejvíce rozhodující pěšina. Poslouchala jsem v rádiu rozhovor s fyzikem, který vysvětloval, jak moderní věda opustila materialistické předpoklady z devatenáctého století, a vědecky se držela toho názoru, že se objevilo příliš mnoho fenoménů, které nedávají smysl bez inteligence a návrhu. Doopravdy vědecké pokusy nebyly jen pasivním pozorováním fyzických jevů, pozorování měnilo způsob, jakým fyzické události pokračovaly a proto to vypadalo, že inteligence je nejvýznamější věcí ve vesmíru.

ObrazekČetla jsem víc a víc. Zjistila jsem, že pouze ti nejvíce zpátečničtí atropologové dosud věří v teorii evoluce, přestože toto nikdo neříká moc nahlas ze strachu, že přijde o práci.

OK, takže jsi se rozhodla, že Bůh existuje. Byla jsi monoteistka. Ale křesťanství je monoteistické. Je to tvé dědictví. Proč ho opouštět? Tyto otázky jsou stále matoucí. Ale musíš pochopit, že toto je nejjednoduššeji zodpověditelná otázka ze všech. Usmívám se.

Poznala jsem, jak Korán neodporuje vědě ve stejných místech, kde Bible ano. Chtěla jsem číst biblické příběhy doslova a zjistila jsem, že nemohu. Vědecká fakta odporovala biblickému podání. Ale tato vědecká fakta neodporovala koranickému podání, věda někdy dokonce dokázala vysvětlit zdánlivě nevysvětlitelné koranické verše. To bylo omračující.

Byl tam verš jak se voda se sladkých řek plynoucích do moře nemísí s mořskou vodou; verše přesně popisující početí; verše odkazující na oběžné dráhy planet. Věda sedmého století neznala nic z toho. Jak mohl být Muhammad tak unikátně moudrý? Moje mysl byla přitahována ke Koránu, ale vzdorovala jsem.

Začala jsem znovu chodit do kostela, jen abych se rozplakala při skoro každé bohoslužbě. Křesťanství bylo pro mne stále obtížné. Tolik věcí nedávalo smysl: trojice, myšlenka, že Ježíš je vtělením Boha; uctívání Marie, světců a Ježíše, spíše než Boha. Kněží mi říkali, že se mám oprostit od rozumu, když uvažuji o Bohu. Trojice nedávala smysl a dokonce ani neměla. Ponořila jsem se hlouběji. Nakonec jak mohu opustit svou kulturu, své dědictví, svou rodinu? Nikdo to nepochopí a budu sama. Snažila jsem se být dobrou křesťankou.

Poznala jsem více. Zjistila jsem, že Velikonoce byly ustanoveny několik set let po Ježíšovi, že Ježíš se nikdy nenazval vtěleným Bohem a že se mnohem častěji prohlašoval synem člověka; že doktrína Trojice byla ustanovena dobře 300 let po Kristu; že nikejské krédo, které oddaně recituji každý týden soustředíce se na každé slovo bylo napsáno ČLOVĚKEM na politickém mítinku k utvrzení menšinové pozice, že Ježíš byl Synem Boha, a že většinový názor, že Ježíš byl Boží posel byl vyškrtnut navždy.

Byla jsem tak naštvaná! Proč mi církev tyto věci neřekla? Dobře. Vím proč. Lidé by pochopili, že mohou Boha uctívat sami a takto jim bude uctívání dávat smysl. Uctívala bych pouze jednoho Boha, ne tři, ani Otce, ani Syna a Ducha svatého; ani Ježíše jako Pána, ani Svaté ani Marii. Mohl by být Muhammad opravdu poslem, mohl by být Korán Božím slovem? Četla jsem ho dál.

Pověděl mi, že Eva nebyla samotná vinna "pádem"; že Ježíš byl posel; že nevěřící se mi budou smát proto, že věřím; že lidé budou zpochybňovat pravost Muhammadova tvrzení o zjevení, ale když se pokusí napsat něco stejně moudrého, trvalého a rozumného, selžou. To vypadalo pravdivě. Islám mne vyzval k použití vlastní inteligence při úvahách o Bohu, povzbudil mne k získávání vědění; pověděl mi, že kdokoli (žid/křesťan/muslim/kdokoli) věří bude odměněn, vypadalo to na velice obsáhlé náboženství. Znovu si stoupáme, stojíme, skláníme se do odpočinkové pozice s rukama na kolenou. Co dál mohu říct Bohu? Nenapadá mne nic, co bych mohla říct. Modlitba vypadá tak dlouhá.

ObrazekSupím, stále posmrkávajíce, jelikož se vším tím stoupáním, klekáním a stoupáním mi jaksi dochází dech. Takže ty si opravdu myslíš, že bych přestoupila na náboženství, které ze mne dělá druhořadého občana? Víte, že v muslimských zemích existuje četné zneužívání žen, stejně jako na Západě, ale to není opravdový islám. A nepředhazujte mi tu věc s hidžábem. Nevíte, že ženy nosí hidžáb, protože je o to Bůh požádal? Ony důvěřují Božímu slovu.

Jenže. Kde seberu odvahu nosit hidžáb? To asi nedokážu. Lidé budou zírat, budu nápadná. Radši se v davu schovám, když jsem venku. Co poví moji přátelé, až mne tak uvidí. Ach! Bože. Pomoz.

Zastavila jsem se na pokraji změny na celou řadu měsíců, moje dilema rostlo denně. Co mám dělat? Opustit svůj starý život a začít nový? Jenže není možné, abych vyšla ven v hidžábu. Lidé by na mne zírali. Stála jsem na rozcestí, kam mne Bůh dovedl. Měla jsem nové znalosti, které se pohodlně snášely s mým intelektem. Následovat přesvědčení, nebo zůstat na staré cestě? Jak můžu zůstat, když se na svět dívám jinak? Jak se můžu změnit, když ten krok vypadá tak ohromný?

Praktikovala jsem větu konverze: Není božstva kromě Boha a Muhammad je jeho prorok. Prostá slova, věřím v ně. Tak konvertuj. Nemůžu. V tomto kruhu jsem se potácela den za dnem. Bůh stál na jedné cestě za rozcestím a podupával nohou. Tak pojď, Kathy. Přivedl jsem tě sem, ale překročit musíš sama. Ztuhla jsem, připíchnutá jako klokan uvězněný světlomety auta. Pak jedné noci, předpokládám, mi Bůh dal konečný políček. Míjela jsem mešitu spolu s manželem. Měla jsem tak silný pocit, že jsem ho nedokázala snést. Pokud nekonvertuješ nyní, tak už nikdy, říkal mi vnitřní hlas. Věděla jsem, že je to pravda. Dobře, udělám to. Pokud mne pustí do mešity. Ale nikdo tam nebyl. Vyslovila jsem šahadah pod stromy u mešity. Čekala jsem. Čekala jsem na zahřmění, okamžitý pocit úlevy, sejmutí mého břemene. Ale nedošlo k tomu.

Cítila jsem se stejně. Znovu poklekáme, svět vypadá tak jinak zezdola. I slavní fotbaloví hráči takto poklekají, připomínám si, mrkajíce stranou na střapce svého hidžábu, které splývají na kobereček; jsme všichni stejní a stejně pokorní před Bohem. Sedíme, vůdce modlitby něco mumlá mávajíce pravým ukazováčkem ve vzduchu. Znovu se dívám dolů na kobereček. Zelená, purpurová a černá na mém modlitebním koberečku vypadají konejšivě stejně.

ObrazekTemnota vchodu do mešity mne prosí: ‘Jsem tady, uklidni se a najdeš mne.’ Slzy mi uschly na tváři a kůže je napjatá. Co tady dělám? Drahý Bože, jsem tady, protože v Tebe věřím, protože věřím v závažná a majestátní slova Koránu, a protože věřím v proroctví Tvého posla Muhammada. V srdci vím, že moje rozhodnutí je správné. Prosím, dej mi odvahu poradit si se svým novým já a s novým životem, abych ti mohla dobře sloužit s pevnou vírou. Usmívám se a stoupám si, skládám svůj modlitební kobereček a pokládám ho na pohovku připravený pro mé další setkání s jeho sametově zelenou jistotou. Nyní se břemeno počíná zvedat.

 

www.islamreligion.com

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář