Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Lynda Fitzerald z Irska

26. 9. 2008

Jak jsem přišla do Sáudské Arábie

Byla jsem v klubu mladých lidí. Scházeli jsme se o každém pondělku a potom chodili do hospody. Někdy jsem šla také, ale většinou jsem chodila po setkáních domů. Jednoho večera vstoupila do klubu nová dívka a proto jsem se rozhodla jít do hospody, abych s ní mohla mluvit a dala ji pocit, že je vítána. Stalo se, že pracovala pro náborovou kancelář, která lákala lidi na práci v Saudské Arábii. Začala mi o tom vypravovat a já jsem byla fascinována. Předtím jsem o Sáudské Arábii sotva něco zaslechla. Jak večer ubíhal byla jsem stále zaujatější a při odchodu z hospody jsem opravdu chtěla do Saudi jet.

Toho roku, 1993, jsem požádalal o místo, ale nedostala jsem ho. Tak jsem na to chvilku nemyslela. Odjela jsem domů na vánoční svátky. Bylo to strašně nudné a rozhodla jsem se, že se svým životem musím něco podniknout. Všechny kamarádky měly přítele nebo byly vdané a pohnuly se k jiným věcem. Náhle jsem se ocitla bez jakýchkoli závazků. Když jsem se po Vánocích vrátila do města, zavolala jsem té dívce z náborové kanceláře a poprosila ji, aby mne protlačila na jakékoli místo do Saudské Arábie. Řekla, 'Tomu nebudeš věřit. Zrovna jsem dostala fax z Nemocnice bezpečnostních sil, kde hledají sekretářku'. Byl jsem tu 15.března 1994.

Můj první dojem z islámu

Když dorazíte do Saudské Arábie, prvou věcí, kterou vám ostatní Zápaďané poví je jak hrozní jsou muslimové, jak zle se chovají k ženám, jak se vždycky vezmou volno k modlitbě a nevrátí se celé hodiny, jak všichni jezdí do Bahrajnu popíjet a sbírat ženy. Budete předpojatí hned od začátku…a budete si myslet, že toto je islám. Ale to není islám. Naneštěstí většina Zápaďanů není schopná to vidět.

Jak jsem změnila toto hledisko

Pokud jde o mne, byla jsem zvědavá od začátku. Viděla jsem lidi modlit se v mešitě a myslela jsem si, že to musí být skvělé mít tak silnou víru v Boha a tolik ho uctívat. Viděla jsem kolem rozhozené letáky a sbírala jsem je, abych si je přečetla, jenže ostatní západní přátelé říkávali, "Na co to budeš číst, jenom se snaží ti vymýt mozek," a já jsem byla zahanbena a přestala jsem to dělat. Pak jsem začala brát lekce arabštiny a můj učitel, chlapík z Egypta, na mne opravdu zapůsobil. Tolik se lišil od mnoha muslimů, které jsem potkala. Jeho víra byla velice pevná. Spřátelila jsem se s ním, poněvadž jsem měla problémy s jedním muslimem v práci a potřebovala jsem, aby s ním někdo promluvil. Byla jsem pořád zasmušilá a dávala všechnu vinu islámu a on býval doopravdy trpělivý a věci mi vysvětloval a pomáhal mi vidět, co není islám a že jiní muslimové se tak nechovají.

Jinou věcí, kterou vám Zápaďané poví je, že muslimové vás chtějí obrátit, a že se vám pokusí vypláchnout mozek. Takže si samozřejmě dáváte pozor na každého, kdo promluví o islámu a vztyčíte zeď mezi vámi a jimi a nebude poslouchat nic, co vám budou povídat. Takže Chaled nikdy nemluvil o islámu, dokud jsem sama nezačala anebo nekriticky nevinila islám z něčeho nebo na něj přímo prakticky neútočila kvůli něčemu co doopravdy nemá s islámem nic společného. Vždycky zůstal klidný a trpělivý a bylo zjevné, že pouze chce, abych znala pravdu, jen chce, abych poznala, že jsem byla nespravedlivá a že jsem byla mylně informována.

Pak byl ramadán. Hodně saudských chlapů v práci mrmlalo a stěžovalo si, "cítíme jídlo, vy byste neměli jíst v kancelářích a měli byste k nám mít větší respekt".  Nemohla jsem pochopit, proč nemůžu mít na stole sklenku vody, pokud konají předpokládanou oběť pro Boha, tak by jim mělo být jedno, že mám na stole sklenku vody. Následující výtažek z mého diáře ukazuje, co jsem pociťovala počátkem ramadánu:

“Je ramadán. Má ty dobroto, co za měsíc. Je to tak otravné. Nemůžete ani zmínit slovo jídlo. Všichni kolem chodí jako mega mučedníci a většina z nich dokonce ani nepracuje. Jsou tu jen 6 hodin denně, takže můžou zůstat celou noc vzhůru a jíst a dělají z nás naprosté pohany po celý den.”

Můj přítel Chaled se mi něco z toho snažil vysvětlit. Vykládal o nočních modlitbách a extra snaze být dobrý, nenadávat a nepomlouvat a dávat více almužen. Řekl mi, že někteří Zápaďané se pokouší postit, aby zjistili, jaké to je, a některým se to tak zalíbilo, že to dělají každoročně. Jednoho rána jsem se probudila rozhodnutá se postit. Takže jsem se postila. Nikomu jsem to neřekla, nejdřív ani Chaledovi, ale ten si stejně později sám uvědomil.

Jednoho dne jsem ho navštívila a on chtěl, abych si něco přečetla. Přinesl kopii Koránu a ukázal mi pasáže o Ježíšovi (pokoj s ním) a když mi ho vložil do rukou bylo to, jako by mi dával drahocenný krystal. Byla jsem užaslá. Nechtěla jsem mu ho vrátit, ale cítila jsem se hloupě a bála jsem se, že se bude smát, když mu povím, co cítím. Takže jsem mu ho vrátila, ale uvnitř mne to pálilo po řadu dní dokud sám neřekl "proč si nepřečteš Korán?" a to bylo jako by mi z ramen spadla tíže a tak jsem si ho přinesla domů a začala číst téhož večera.

Korán

Během čtení Koránu se mi přihodily dvě věci. Nejprve při čtení pasáže ve druhé súře Al Baqara – 21 jsem přestala číst. Zavřela jsem oči a myslela na Boha. Náhle jsem měla pocit jednoty Boha, nadřazenosti Boha. Byla jsem schopná vidět, že neexistuje důvod, aby měl druha. Nedovedla jsem si představit kohokoli s ním na stejné úrovni nebo proč by někoho potřeboval. Podivný klid mne přemohl a byla jsem si jistá, že opravdu není božstva kromě Boha. Jen jsem chtěla, aby ten pocit trval navěky, ale zmizel za pár minut.

Podruhé, když jsem četla súru Al-Hadž (22-5) jsem viděla obraz světa, pustého a novorozeného. Viděla jsem hlínu a semínko rosoucí ve strom a ptala jsem se "Odkud se to semínko vzalo?" Odkud přišla ta nádherná různorodost rostlin po celém světě. To mohlo přijít pouze od Boha. Znovu jsem vnímala klid a divy Boha.

Měsíce před konverzí

Toto budou nejtěžší a nejlepší měsíce v mém životě. Chvíli jsem byla na vrcholu a chvíli naprosto zoufalá. Toto je výňatek z mého denníku v dubnu:

“Cosi divného se se mnou děje a nevím, co mám cítit, jestli je to dobré nebo špatné, jestli mám divokou fantazii nebo jsem si nechala vypláchnout mozek. Pak znovu by to mohlo být to, co je správné a jak to má být.

Věc se má tak, že jsem studovala islám a opravdu pomýšlím na konverzi – Bůh mi pomáhej. V té chvíli nevím, co si mám myslet, celá věc mě děsí. Nikdy mne nenapadlo, že by se mi taková věc mohla přihodit. Určitě jsem si nepřála nechat se obrátit. Vždycky jsem se považovala za katoličku, vždycky jsem věřila v Boha a že Ježíš je Boží syn. Nyní to všechno zpochybňuji, zpochybňuji vše, k čemu jsem byla vychována, abych věřila a celý svůj způsob života.”

Přemýšlela jsem o islámu od chvíle, co jsem ráno vstala až do večera, kdy jsem se vracela z práce. Po čase, když jsem slyšela Azán, měla jsem silnou potřebu se modlit a na počátku jsem se modlila po starém křesťanském způsobu. Pak jsem poprosila jednoho muže z práce o knihu jak se modlit a on mi ji dal. Přečetla jsem tu knihu, pozorovala lidi, jak se modlí v televizi a položila spoustu otázek. Pak jsem se začala modlit. Pořád o tom nikdo nevěděl, kromě dvou mužů z práce, toho Egypťana a dalšího Jordánce, který je také opravdu dobrý muslim.

Zpočátku jsem se modlívala, aniž bych si pokryla vlasy. Nevěděla jsem, že to tak má být a když mi to konečně kdosi řekl, nemohla jsem dojít na důvod proč. Měla jsem o tom dlouhý rozhovor s Chaledem a stále jsem to nemohla obsáhnout. Potom, když jsem toho večera šla na autobus domů, dostala jsem pocit nadřazenosti Boha a jak malá a bezvýznamná jsem ve srovnání s ním, cítila jsem se tak malá jako mravenec, jako by se celý okolní svět nafoukl a věděla jsem, že bych si měla pokrývat hlavu, když se modlím, že on vidí každý můj pohyb a není správné být pyšný a měla bych dělat vše pro to, abych ho potěšila. Od té chvíle jsem již nikdy nezpochybňovala pokrývání hlavy při modlitbě.

Můj diář, 23.dubna 1995

“Tedy, pořád si jaksi nejsem jistá tím, co dělám. Někdy to vypadá tak jasné a myslím si, "Ano, věřím a chci to vykřičet do světa." Pak jindy se cítím nejistá, pochybuji a bojím se a nevím, co mám dělat. Je to těžká věc. Mimoto však je to opravdu dobré náboženství. Korán je opravdu krásný a všecko je tam – jak se chovat, jak se modlit, co dělat, co nedělat. Nic z toho není v katolické církvi, vedle faktu, že to čas od času změní, aby jim to pasovalo. Pokud toto náboženství následujete, nemůžete být k nikomu špatní. Můžete být pouze laskaví a trpěliví a tolerantní a nikdy nemůžete zapomenout na Boha, protože ho ucvtíváte pětkrát denně. Milovala jsem modlitbu, to vždycky. Pomáhá vám to nezapomenout na všecky dobré věci, které v životě máte a odkud přišli a že za ně musíte být pořád vděční. Vnáší pokoj do vašeho života.”

Někdy jsem byla doopravdy ráda, že jsem objevila islám, a jindy jsem si přála, abych o něm nikdy neslyšela, poněvadž nyní jsem znala pravdu, uvědomovala jsem si, že nemám jinou volbu než konvertovat, jenže jsem stále visela na starém způsobu života; i když jsem se vzdala pití a chození na oslavy, bála jsem se ztráty západních přátel a předsudků, kterým budu muset čelit, jakmile si začnu zahalovat hlavu. Mluvila jsem o tom s Chaledem mnohokrát a pokaždé, když jsem řekla, "Nikdy nebudu mít odvahu nosit hidžáb," odpovídal, "Až bude Bůh chtít, nalezneš odvahu."

Můj diář: Mým problémem je, že jsem se narodila jako zbabělec. Děsím se pomyšlení na reakci lidí, až si začnu pokrývat hlavu. Jak bych to mohla někdy říct matce nebo Liz v Austrálii. Jak bych mohla jet do Austrálie nebo dokonce do Irska s pokrytou hlavou – tomu se nikdy nedokážu postavit. Bože – dej mi sílu.

Změna zaměstnání

Náhle se vynořila dvě další místa kam bych mohla jít. Jedno na osobním oddělení a druhé na vzdělávacím a tréninkovém oddělení. Mohla jsem si vybrat a oba ředitelé mne chtěli na svém oddělení.  Kdybych šla na osobní, byla bych přímo v centru dění a věděla o všem, co se v nemocnici děje a měla větší šanci na zvýšení platu. Kdybych šla na výcvikové, existovala větší šance, že lidé zjistí, že jsem muslimka a budu se muset začít zahalovat. Celé týdny jsem si dělala starosti a soužila se tím, co dělat. Náhle se pro mne stalo velice důležitým být ve středu věcí a být na takovém významném postu, ale stále mi cosi bránilo. Nakonec mi jordánský přítel poradil, abych provedla dva rakáty při mé večerní modlitbě a poprosila Boha o vedení. Dělala jsem to několik dní a nevypadalo, že to funguje. Myslela jsem, že bych měla jít na výcvikové, ale uvnitř mne probíhala neustálá bitva, obávala jsem se, že to lidé zjistí a že tomu budu muset čelit a do mysli se mi vloudila myšlenka v jaké silné pozici budu na osobním… Pak jsem jednoho večera četla Korán a zjevilo se mi, že všechny tyto věci, peníze, pomluvy, moc, pro mne nic neznamenají. A nikdy neznamenaly. Takže proč jsou náhle pro mne tak atraktivní, pomyslela jsem si, to se mne Satan pokouší přesvědčit, protože ví, půjdu-li na osobní, budu mít více podpory, jelikož na oddělení je více muslimů a přijdu více do styyku s náboženstvím. A jako by se protrhla mračna, rozhodla jsem se a nemohla se dočkat následujícího dne, abych sdělila šéfovi své rozhodnutí.

Nošení hidžábu

Pak se věci rozhýbaly. Začala jsem se chodit modlit do mešity a na výcvikovém oddělení jsem nalezla hodně opory. Pak to můj šéf, který je silně nábožensky založený, zjistil a začal mne nutit k nošení pokrývky hlavy. Takže jsem si to musela vážně promyslet. Nechtěla jsem to učinit ze špatného důvodu. Chtěla jsem to učinit, až budu připravená a až budu vědět, že to obléknu a už nikdy nesundám. Pak měl šéf dovolenou a tlak ze mě spadl, jenže stále jsem o tom přemýšlela celou dobu. 

O jednom víkendu jsem šla k přátelům na sraz a měly přijít nové dívky. Tehdy jsem si pomyslela, že je to čím dál těžší a že možná, pokud mě uvidí s hidžábem od samého začátku, tak to přijmou bez otázek. Takže jsem se rozhodla, že ho začnu nosit zítra. Zde je úryvek z mého deníku:

Obrazek“Myslím, že zítra si zahalím hlavu. Jedna má polovina si myslí, že je správný čas, zatímco druhá na mne křičí, abych to nedělala. Tu se snažím ignorovat. Je těžké vědět co dělat. Co když to budu nenávidět za den nebo týden; nebo si po měsíci uvědomím, že jsem udělala chybu. Neexistuje cesta zpátky, přinejmenším pokud nechci ztratit veškerou úctu. Kdy si budu na 100% jistá, kdy si budu jistější než teď. Musím se chopit té šance, musím věřit, že Bůh to tak chce, a pak to překonám.

Teď mám záchvat paniky. Pomoc! Věřím vůbec v toto náboženství? Chci aby takový byl můj život? Chci trávit každý večer a každý víkend sama? Pomoc! Pomoc! Pomoc! Ó Bože, proč je to tak těžké? Proč jsem taková husa? 29 let a pořád jedná jako pětiletá. Nejsem ani dobrá osoba; musím pracovat tvrdě, abych byla aspoň z poloviny dobrá. Zrovna teď musím vypadnout z této země, vyrazit na diskotéku, divoce tancovat, opít se, křičet, řvát a zpívat. Můžu prožít zbytek života tak, že nebudu moci pít, nebudu moci mít kluka a nemůžu vyjít ze dveří, aniž bych se zahalila? Kdyby tady byla Kate, brnkla bych jí, aby mi udělala margueritu. Jenže ona tu není! Myslím, že ďáblové na mně zrovna pracují přesčas. A lidi si o mně myslí, že jsem citlivá, směšné, viďte.

Jsem rozhodnutá. Chystám se to udělat. Musím to udělat. Přinejmenším, pokud nic jiného dojdu k rozumu a uvědomím si, co jsem za hlupáka, přinejlepším zjistím, že jsem udělala správné rozhodnutí a že jsem na správné cestě, inša`Alláh.”

Té noci jsem nezamhouřila oka. Až do poslední minuty jsem si myslela, že k tomu nenajdu odvahu. Avšak těsně předtím, než jsem vyšla ze dveří, jsem si ho oblékla. A už jsem se nikdy neohlížela zpět.

Jako kdyby všechny pochybnosti zmizely. Jako by mne Satan nechal být. Cítila jsem se hrdá. Jako bych byla vysoká deset stop. Chtěla jsem, aby každý věděl, že jsem muslimka. Věděla jsem, že rozhodnutí bylo správné a že toho nikdy nebudu litovat. Subhan Alláh, velice mi to usnadnil.

Konverze

O dva týdny později jsem šla do centra dá`wa. Byla jsem opravdu vystrašená a bála jsem se, že řeknu něco špatného. Můj přítel Chaled a jeho žena mne přivezli a bylo to velice emocionální. Na konci měli všichni slzy v očích. Já jsem brečela v autě celou cestu domů.

V současnosti

Stále to nebylo takové, jak by to mělo být. Při změně svého životního stylu jsem se stala závislou na televizi. Celý můj život, to byly modlitby a večerní televize. Nebyla jsem s tím spokojená, ale byla jsem příliš líná, abych s tím něco podnikla. Po nemocnici šly o mně klepy a začaly se vracet zpět ke mně. To mne zarmucovalo, protože jsem nenáviděla fakt, že můj život je předmětem všeobecné zvědavosti a nesnášela jsem ten nápor pomlouvání. Nenáviděla jsem večerní návraty domů, kde na mne čekala jen televize a nebylo s kým promluvit. Z víkendů se stala noční můra; nemusela jsem nikoho vidět po celý víkend. Byla jsem osamělá a ztracená. Té noci přišel čas k modlitbě iša já jsem prostě nemohla. To se mi dosud nikdy nestalo. Proplakala jsem plné dvě hodiny.

ObrazekDruhého dne jsem měla oteklé oči a střídavě jsem plakala celý den. Chaled se mne stále ptal, co se děje, ale já jsem se styděla mu něco říct. Nakonec jsem se mu svěřila a on mne ujistil, že se tak také někdy cítí a abych z toho nebyla smutná. Tvrdil mi, že potřebuju změnu životního stylu, číst knihy, nakupovat, leč já se bránila, že to mi nepomůže, že stále budu osamělá.

Té noci jsem byla opravdu na dně a po noční modlitbě jsem snažně prosila Boha, "Nedovol abych Tě ztratila, prosím, nenech mě Tě ztratit." Pak jsem se otevřela Korán vzadu na krátkých súrách a našla At-Takátur a po přečtení jsem zjistila, že se musím vzdát věcí, na kterých jsem dosud závislá jako televize a lámání si hlavy s tím, co si lidé myslí. Musela jsem to nechat jít.

Ten den v práci mi jeden muž – Anwer – pověděl o mešitě Radžhi, kde byli v pátek lekce v angličtině. Rozhodla jsem se, že tam v pátek půjdu. Ten týden jsem se nedívala na žádnou televizi.

V pátek ráno jsem znovu znervóznila a nechtělo se mi jít. Co když vejdu do špatné mešity? Co když se něco pokazí? Naposled jsem se pomodlila a poprosila Boha, aby všechno dobře dopadlo. A vskutku dopadlo.

Potkala jsem Samírovi, rodinu emigrantů ze Srí Lanky, bydlící a pracující v Saudské Arábii, svou novou rodinu, a oni mne vzali k sobě domů a chovali se ke mně jako k vlastní. Kéž jim Bůh žehná a odmění je. Děkuji Mu každý den, že nám dovolil se potkat.

 

www.islamreligion.com

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář