Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Margaret Marcus z USA

23. 3. 2007
Jak se stalo, že jste se začala zajímat o islám?

Byla jsem Margaret (Peggy) Marcus. Jako malé dítě jsem měla talent pro hudbu. Milovala jsem opery a symfonie, mým oblíbeným předmětem byal hudební výchova a měla jsem skvělé výsledky. Náhodou jsem měla příležitost poslouchat z rádia arabskou hudbu. Tak se mi zalíbila, že jsem nedala pokoj rodičům dokud mne nevzali do syrské čtvrti v New Yorku, kde jsou si zakoupila sadu arabských nahrávek. Později, poté, co jsem se stala muslimkou v roce 1961 jsem chodívala do mešity poslouchat tilawat (nahrávky koranické recitace) Abdula Basita. Jednoho dne imán o páteční motlitbě nepřehrál tyto kazety. Měli jsem zvláštního hosta. Drobný, hubený, chudě oblečený černý mladík, který se představil jako student ze Zanzibaru. Recitoval súru ar-Rahmén. Měl zlatý hlas, něco podobného jsem nikdy neslyšela, vskutku Bilál (společník Proroka, který měl za úkol 5 denních volání k motlitbě) musel znít jako on!

Můj zájem o islám započal, když mi bylo deset. Jako žákyně reformované židovské školy jsem byla fascinována historickými vztahy mezi Židy a Araby. Z mých učebnic jsem se naučila, že Abrahám byl stejně tak otcem Arabů, jako Židů. Četla jsem jak o staletí později, ve středověké Evropě, křesťanská inkvizice perzekuovala Židy a ti byli vítáni v muslimském Španělsku a později v Osmanské říši. Stejná arabská islámská civilizace stimulovala hebrejskou kulturu a přivedla ji na vyšší stupeň.

Zcela nevědomá o pravé nátuře sionismu, jsem si naivně myslela, že Židé se vrací do Palestiny, aby utužili své přátelství se svými semitskými bratranci. Věřila jsem, že Židé a Arabové budou spolupracovat, aby dosáhli nového Zlatého věku kultury na středním východě.

Navzdory mé fascinaci studiem židovských dějin, jsem byla v nedělní škole extrémně nešťastná. V té době jsem velmi silně cítila s evropskými židy a jejich utrpením pod vládou nacismu a byla jsem šokována, že nikdo z mých spolužáků, ani jejich rodičů nebere naše náboženství vážně. Během motliteb v synagoze děti četly komiksy a smály se rituálům a učitelé nebyli schopni je utišit.

Doma nebylo dodržování náboženských tradic lepší. Moje sestra nenáviděla nedělní školu tak moc, že matka ji musela doslova tahat z postele a nikdy se to neobešlo bez hádek a slz. Nakonec to rodiče vzdali. Místo slavení židovských svátků a půstu od ni Jom Kipur jsme nešly do školy a rodiče nás brali do restaurací a na pikniky. Když jsem je se sestrou přesvědčily jak nespokojené jsme v nedělní škole, vstoupili do ateistické organizace známé jako Etické kulturní hnutí. To založil v 19. století Felix Alder. Když studoval na rabína vyrostl v přesvědčení, že etické hodnoty jsou relativní a ustanovené člověkem, že nadpřirozenost a teologie je nedůležitá a vytvořil tak jediné náboženství hodící se pro moderní svět. V 11 letech jsem se stala žákyní Etické kulturní nedělní školy a to až do ukončení v 15 letech. Vyrostla jsem zcela v souladu s ideou hnutí pohrdající náboženstvím.

V 18 letech jsem se stala členkou sionistického hnutí Mizrachi Hatzair. Ale když jsem odhalila povahu sionismu, která činila soužití s Araby nemožným, po pár měsících jsem znechuceně vystoupila.

Ve dvaceti, jako studentka univerzity v New Yorku jsem navštěvovala zvolený kurz "judaismus v islámu". Náš učitel rabín Abraham Isaac Katsh nevynaložil žádné úsilí, aby přesvědčil své studenty – pouze židy, mnoho z nich aspirující stát se rabíny - že islám byl odvozen od judaismu. Naše učebnice – které sám napsal – usilovně stopovaly každý verš, aby nalezly jeho údajný zdroj v judaismu. Ačkoli účelem bylo dokázat nadřazenost judaismu nad islámem, přesvědčil mne o pravém opaku.

Brzy jsem zjistila, že sionismus byl kombinací rasistických, kmenových prvků judaismu. Moderní sekulární nacionalističtí sionisté byli komprovitováni v mých očích když jsem poznala, že pár, pokud nějací, vůdců sionismu byli praktikující židé, a nikde není ortodoxní, tradiční judaismus tak přezírán jako v Izraeli. Krátce nato jsem objevila, že všichni důležití židovští vůdci v Americe podporují sionismus, který nechová nejmenší výčitku svědomí kvůli strašné nespravedlnosti vůči palestinským Arabům a už jsem se dále v srdci necítila být židovkou.

Jednoho rána v listopadu 1954 profesor Katsh argumentoval s nevyvratitelnou logikou, že monoteismus učený Mojžíšem a Boží zákony mu zjevené jsou nepostradatelné základy všech etických hodnot. Pokud by morálka byla vymyšlená člověkem, jak učí Etické kulturní hnutí a jiné agnostické filosofie, měnila by se v závoslosti na okolnostech a momentálním svědomí. Výsledkem by byl naprostý chaos vedoucí k individuální i kolektivní zkáze. Život po životě je nezbytnost. Jedině ti, kdo pevně uvěří, že každý bude přiveden o Soudném dnu a bude mu ukázán výčet jeho skutků a bude po zásluze odměněn nebo potrestán, budou mít dost sebedisciplíny, aby dodrželi Boží přikázání a dosáhli tak věčného blaha. 

V této třídě jsem potkala Zenitu, nejneobvyklejší dívku, jakou jsem kdy poznala. Toho dne,kdy jsem poprvé vstoupila do třídy jsem spatřila dvě prázdné židle přičemž na desce stolu před jednou z nich leželo krásně vázané vydání koránu Jusufa Alího. Zajímalo mne komu patří a sedla jsem si právě tam. Těsně před začátkem hodiny se vedle mne posadila vysoká, hubená, bledá dívka s kaštanovými vlasy. Její vzhled byl tak výrazný, že jsem si byla jistá, že to musí být zahraniční studentka z Turecka, Sýrie nebo jiné země Blízkého Východu. Většina ostatních studentů byli mladí muži s jarmulkou, kteří se chtěli stát rabíny. Byly jsem ve třídě jediné dívky. Později se mi představila. Narozená v ortodoxní židovské rodině v Rusku, její rodiče emigrovali do Ameriky těsně před revolucí 1917, aby unikli perzekuci. Všimla jsem si, že mluví anglicky s pečlivou výslovností cizince a ona mi vysvětlila, že v rodině mluví pouze v jidiš a anglicky se naučila až ve škole. Původně se jmenovala Zenita Liebermann, ale rodiče si poameričili jméno na "Lane". Také jsem se dozvěděla, že otec ji učí hebrejsky a mezitím se ona sama učí arabsky. Nato, bez nějakého varování se odhlásila z hodin a nikdy se nevrátila. Plynuly měsíce a já jsem na ni skoro zapoměla, když mi z ničeho nic zatelefonovala a pozvala mne do Metropolitního muzea na výstavu arabské kaligrafie a starých rukopisů koránu. V muzeu mi oznámila, že přijala islám a její dva palestinští přátelé jí byli svědky. 

Na mou otázku proč mi vyprávěla: "Skončila jsem s kurzem, protože jsem byla vážně nemocná s ledvinami. Tak vážně, že rodiče už si nemysleli, že se uzdravím. Jedno odpoledne v horečce jsem sáhla po koránu na stolku vedle postele a při recitaci veršů, které se mne hluboce dotýkaly jsem se rozplakala. Náhle jsem věděla, že se uzdravím. Jakmile jsem byla schopná vstát s postele, požádala jsem své muslimské přátele, aby dosvědčili moje šahada."

Jídali jsem spolu v syrské restauraci. Když jsme měli peníze, objednali jsme si kuskus – jehněčí s rýží a celý talíř masových kuliček plovoucích v chutné omáčce a arabský chléb. A když jsme měli jen pár drobných jedly jsem hrášek s rýží nebo egyptské národní jídlo z dušených bobů s hromadou cibule a česneku zvané "fúl".

Měla jste obavy, že nebudete muslimy přijata?

Moje vzrůstající sympatie pro islám a islámské ideály rozzuřily všechny známé židy. Dívaly se na mne jako na někoho, kdo je zradil nejhorším možným způsobem. Říkali mi, že taková reputace mohla být pouze výsledkem mého studu za dědictví předků a nenávisti k mému lidu. Varovali mne, že nebudu nikdy muslimy přijata. Tyto obavy byly zcela naopodstatněné. Nikdy jsem nebyla žádným muslimem označena z důvodu svého židovského původu. Jakmile jsem se stala muslimkou byla jsem nadšeně přivítána muslimy jako jedna z nich. Islám byl pro mne přechod od omezené k revoluční a dynamické víře.

Protestovala vaše rodina, když jste zvažovala konverzi k islámu?

Ačkoli jsem se chtěla stát muslimkou už v roce 1954 tehdy mi to rodina zkoušela vymluvit. Varovali mne, že mi to způsobí problémy, protože islám není - narozdíl od křesťanství a judaismu – součástí americké kultury. Upozornili mne, že se stanu vetřelcem v rodině a odtrhnu se od celé komunity. Moje víra tehdy nebyla dost silná, abych odolala tomuto tlaku. Vnitřní rozklad způsobil, že jsem onemocněla a musela jsem přerušit studium na koleji. Po dva roky jsem byla doma pod lékařským dohledem a bylo mi stále hůř. V roce 1957 mne zoufalí rodiče umístili do nemocnice, kde jsem odpřísáhla, že jestli se uzdravím, stanu se muslimkou.

Po návratu z nemocnice jsem se soustředila na setkávání se s muslimy a muslimkami žijícími v New Yorku. Začala jsem také psát články do časopisu pro muslimy.

Jaký měl korán dopad na váš život?

Matka šla jednoho dne do knihovny a ptala se, zda chci něco půjčit. Řekla jsem ať mi přinese korán. Pomyslete si, celá léta vášnivého zájmu o Araby a jejich historii, čtení každé knihy o nich a nikdy mne nenapadlo si přečíst korán! Matka se vrátila s kopií pro mne. Četla jsem celou noc. Našla jsem všechny příběhy proroků mého dětství.

Za tolik let školní docházky jsem se učila matematiku, gramatiku, historii, biologii, hudbu a umění, francouzštinu, španělštinu, latinu a řečtinu a nikdy jsem se neučila nic o Bohu! Jednou jsem se v dopise přiznala svému příteli, pákistánskému právníkovi, že nevěřím v Boha, protože nemohu uvěřit, že Bůh je muž s dlouhým bílým vousem, který sedí na trůnu na nebesích. Když se mne zeptal, kde jsem získala takovou fantastickou a pobuřující představu pověděla jsem mu o kopiích fresek ze Sixtinské kaple Michelangelova "Stvoření" a "Bůh dává chaosu řád", které jsem znala z časopisu Life. Popsala jsem mu obrazy Boha jako starce a Kristovy krucifixy, které jsem viděla v Metropolitním muzeu. Ale v koránu jsem četla: Bůh – není božstva kromě Něho, živého, trvalého! Nepadá naň ani dřímota, ani spánek, Jemu náleží vše co na nebesích je i na zemi! Kdo může se u něho přimluvit jinak než s dovolením Jeho? On zná, co je před rukama jejich i co je za zády jejich, zatímco oni neobejmou z vědění Jeho nic leda to, co On chce. Trůn Jeho obepíná nebesa i zemi a střežení jich mu potíží nečiní – On vznešený je a mohutný! 2:255

Skutky těch, kdož neuvěřili, jsou jako přelud na poušti: žíznivý jej pokládá za vodu, avšak když k němu přijde, shledá, že je to nicota; a najde tam Boha, který splatí mu plně účet jeho. A Bůh rychlý je v účtování. Anebo jsou jako temnota nad hlubinou moře: pokrývá je vlna, za níž jde vlna jiná, a nad nimi jest mračno - temnota, nad níž je další temnota. Když člověk vztáhne ruku svou, málem ji nevidí. A komu Bůh neučinil světlo, ten nemá ani část světla. 24:39,40

Moje první myšlenka po přečtení koránu byla – toto je pravé náboženství, naprosto upřímné, čestné, nepovolující levné kompromisy ani pokrytectví.

1959 jsem trávila spoustu času čtením knih o islámu. Tehdy jsem pochopila, že určité verše koránu nelze správně interpretovat bez znalosti hadith. Protože kým jiným by mělo být písmo vysvětleno, než Prorokem, který s ním přišel?

Časem jsem došla k přesvědčení, že korán byl komponován Bohem a ne prorokem Mohamedem. Důvod byl ten, že mi byly zodpovězeny všechny důležité otázky života na něž jsem nikde jinde odpovědi nenalezla.

Jako dítě jsem se bála smrti. Často jsem se v noci budila s pláčem, proč musím zemřít a co se se mnou stane po smrti. Rodiče mi říkali, že musím přijmout nevyhnutelné a že s dobrodiním moderní medicíny mohu žít do sta let. Nikdo z mé rodiny nevěřil v nebe a peklo, považovali to za báje a pohádky. Hledala jsem popis života po životě v tóře, ale všichni prorokové a jejich lid byli potrestáni nebo odměněni přímo na zemi.

Dokonce i v Novém zákoně je tento popis ve srovnání s koránem vágní a nejasný. V ortodoxním judaismu jsem na smrt nenašla žádnou odpověď, protože talmud káže, že i ten nejhorší život je lepší než smrt. Filosofie mých rodičů byla, že člověk nemá uvažovat o smrti a má si užívat života v daném okamžiku. Podle nich je smyslem života radost z uplatnění osobního talentu, láska k rodině, vztahy s přáteli, pohodlný život a zábavné aktivity, které Amerika produkuje v takovém množství. Pěstují tento přístup k životu jakoby to byla záruka na pokračující spokojenost a štěstí. Z mojí hořké osobní zkušenosti vede požitkářství pouze k neštěstí a nic skvělého, nebo přinejmenším užitečného, není dosaženo bez boje a sebeobětování. Už od dětství jsem měla zájem pouze o dosažení podstatných věcí. Chtěla jsem si být jistá, že nepromarním svůj život v hříchu a neužitečných radovánkách. Vždy jsem byla seriózní a ošklivila jsem si frivolní existenci dnešní moderní kultury. Otec mne kdysi rozrušil svým úsudkem, že nic nemá trvalou hodnotu, protože všechno podléhá módním trendům. Já jsem byla žíznivá po něčem, co trvá navěky. Z koránu jsem se naučila, že tento cíl je možný. Žádný dobrý skutek není ztracen. I když člověk nedosáhne ocenění v tomto životě, dosáhne jej po smrti. Korán nám sděluje, že ty, které nevede morálka, ale pouze prospěch nebo společenský úspěch budou zatraceni. Islám nás učí, že k zasvěcení naší pozornosti výhradně Bohu musíme opustit všechny marné a neužitečné aktivity. Tato učení názorně předvedená v hadith byla shodná s mým temperamentem. 

Jaký máte názor na Araby, od té doby co jste muslimkou?

Jak plynuly léta plynula vyvstalo ve mně uvědomění, že to nebyli Arabové kdo vytvořil islám, ale islám, co vytvořilo velikost Arabů. Nebýt proroka Mohameda, Arabové by dnes byli zapomenutí lidé. A arabština by byla nedůležitý, pokud ne zaniklý jazyk.

Vidíte podobnost mezi islámem a judaismem?

Spřízněnost islámu a judaismu je dokonce silnější než islámu a křesťanství. Sdílejí shodný nekompromisní monoteismus, poslušnost Božích zákonů jako důkaz naší podřízenosti a lásce ke Stvořiteli, odmítání kněžství, celibátu, mnišství a podobnost arabského a hebrejského jazyka.  

V judaismu je náboženství tak zmateno s nacionalismem, že je lze těžko rozlišit. Slovo judaismus je odvozeno od "judah" – kmen. Žid je člen kmene. Dokonce i jméno neimplikuje spirituální poselství. Žid není židem pro čistotu své víry, ale prostě proto, že se náhodou narodil židovským rodičům. I kdyby se stal otevřeným ateistou nebude o nic méně židem v očích ostatních židů.  

Taková korupce nacionalismem ovlivnila víru ve všech jejích aspektech. Bůh není Bohem celého lidstva, ale Bohem Izraele. Písmo není Boží zjevení celému lidstvu, ale primárně kniha historie židů. David a Šalamoun nejsou Boží poslové, ale židovští králové. S výjimkou Jom Kipur (Den vykoupení) jsou ostatní židovské svátky jako Chanuka, Purim a Pesach více národní než náboženské. 

Diskutovala jste někdy o islámu s židy?

Existuje jedna událost, která mi uvízla v paměti. Dr. Shoreibah s Islámského centra v New Yorku mi jednou představil zvláštního hosta. Po pátečním kázání jsem za ním šla s nějakými dotazy a v jeho pracovně jsem našla ortodoxního žida s jarmulkou v modlitebním taláru. Po paží měl kopii židovského deníku “The Daily Forward.” Představil se nám jako Samuel Kostelwitz. Pracoval v New Yorku jako zpracovatel diamantů. Většina rodiny žila v Brooklynu, ale měl příbuzné i v Izraeli. Narozen v Rumunsku, s rodiči uprchl před nacismem těsně před vypuknutím druhé světové války. Zeptala jsem se ho, co jej přivedlo do mešity. Řekl nám, že byl stižen nesnesitelným smutkem od matčiny smrti. Zkoušel najít klid v synagoze, ale zjistil, že židé, dokonce i ultra-ortodoxní jsou ostudní pokrytci. Jeho nedávná cesta do Izraele mu přinesla hořké rozčarování. Byl šokován nenáboženskostí izraele a řekl nám, že téměř všichni mladí narození v Izraeli jsou militantní ateisté. Když uviděl stádo prasat v jednom z kibuců (farem) jenom zděšeně zvolal: "Chov prasat v židovském státě! Nikdy bych nevěřil, že je to možné, než jsem přijel sem!" Pak když viděl brutální zacházení s nevinnými palestinskými Araby uzavřel, že není rozdíl mezi izraelci a nacisty. "Nikdy, nikdy ve jménu Božím, bych nemohl omluvit takové strašné zločiny!" Pak oslovil Dr. Shoreibu a řekl, že se chce stát muslimem, ale předtím musí mít více informací o islámu. Pokoušel se naučit arabsky z knih, znal jenom jidiš, hebrejštinu a lámanou angličtinu. Kvůli špatné angličtině neměl přístup k žádným knihám o islámu. Přečetl Úvod do islámu od Muhamada Hamidullaha s pomocí slovníku a říkal, že je to nejlepší kniha, jakou kdy četl. V přítomnosti Dr. Shoraiby jsem strávila další hodinu s panem Kostelwitzem srovnáváním biblických příběhů proroků s koránem. Poukázala jsem na zkaženost bible na příkladech obvinění Noeho z opilství, Davida z cizoložství a Šalamouna z modloslužebnictví a jak korán vyzvedává tyto patriarchy na status pravých Božích poslů a zbavuje je těchto zločinů. Zdůraznila jsem také, že to byl Ismael a ne Izák, koho měl Abrahám obětovat. V bibli říká Bůh Abrahámovi: "Vezmi svého syna, syna který je ti nejmilejší a obětuj Mi ho." Ismael se narodil o 13 let dříve než Izák, ale bibličtí komentátoři prohlašují, že vzhledem k tomu, že Hagar byla pouze konkubína jediným legitimním synem byl Izák. Ale islám dává Hagar stejný respekt jako Sáře. Mr. Kostelwitz mi vyjádřil hluboký vděk, že jsem s ním strávila tolik času, abych mu vysvětlila tyto pravdy. Pozval nás na oběd do košer restaurace, kde vyjádřil obavy z perzekuce, které by po přijetí islámu čelil ze strany své rodiny a přátel. Poradila jsem mu, ať se modlí k Bohu o sílu a on slíbil, že bude. Byla jsem vděčná, že jsem měla možnost mluvit s takovým laskavým a ctihodným mužem.

Jak islám změnil váš život?

V islámu bylo moje patrání po absolutních hodnotách uspokojeno. V islámu jsem nalezla vše, co je pravdivé, dobré a krásné a dává smysl lidskému životu (a smrti), zatímco v ostatních náboženstvích je Pravda deformovaná, omezená a neúplná. Kdyby se mne někdo zeptal, jak jsem se to dozvěděla, mohla bych pouze říct, že mne o tom přesvědčila moje životní zkušenost. Myslím, že ve svém srdci jsem vždy byla muslimkou, dříve, než jsem se dozvěděla, že islám existuje. Moje konverze byla pouze formalita, která nevyžadovala radikální změnu v mém srdci, ale spíše oficiálně završila moje dlouholeté přemýšlení a toužení.

 

The Islamic Bulletin, San Francisco

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář