Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Nenávidím Islám! Angela Hanif

4. 6. 2007
Předpokládám, že tento titulek upoutá vaše oči a okamžitě budete chtít vědět, o čem je tohle povídání. Nemám vám to za zlé, protože bych udělala to samé, kdybych viděla takový tučný titulek. Myslíte si: „Jak může někdo nenávidět takový krásný způsob života?“ Kdybyste se mě zeptali před třemi lety, rychle bych vykouzlila odpověď. Každý rok přichází k tomuto nádhernému způsobu života mnoho lidí a jeden rok jsem se mezi ně zařadila i já. Položila bych i svůj život za to, že nemá žádný smysl následovat takovou překážku mé duševní, citové a fyzické pohody. Můžete se zeptat: „Co tedy změnilo tvůj názor?“ Spíše by to ale mělo být: „Kdo změnil tvůj názor?“ A abyste se dozvěděli odpověď, čtěte dál.

Žila jsem v Baltimoru v Marylandu a právě jsem skončila střední obchodní školu. Ti, kdo revertovali, často zmiňují svá předislámská školní léta jako dobu hledání, schůzek a učení se o sobě samých. U nás doma se ale nepěstovaly žádné schůzky, žádní kluci, žádné večírky a žádné pozdní noční příchody. Bodem zvratu byly mé osmnácté narozeniny. Byl čas udělat vše, co jsem nestihla během školních let. Je zbytečné říkat, že jsem na tuto chvíli čekala. Když jsem se zapsala na vysokou, byla jsem malá ryba ve velkém rybníce Baltimorské městské veřejné vysoké školy. Odcházela jsem z vyučování, kdy se mi zachtělo a obhlížela kluky lenošící venku. Začala jsem si myslet, že dospívání je docela dobrodružství. Se svými přáteli jsme často chodili do herny. Setkávali jsme se tady, debatovali a hráli hry. Pro mě byla herna zlatou vstupenkou k tomu, abych se stala velkou rybou.

Jednou jsem se svou sestrou-dvojčetem hledala kamarádku a dostala jsem se až do herny.  Moje přítelkyně (jejíž jméno nebudu kvůli soukromí zmiňovat) k nám přišla a začala nám vyprávět, jak potkala chlapce, který si pro sebe něco tiše četl. Kdo by si jen pomyslel, že to je den, kdy se můj život navždy změní! Alláh ví nejlépe. Byly jsme se sestrou tomu mladému muži představeny, jmenoval se Ajjúb. V té době měl 16 let, skoro 17 (ano, na vysoké škole). Bylo to OK, dokud jsme se ho nezačaly vyptávat na jeho náboženství: „Když nemůžeš jít na schůzku s děvčetem, jak se tedy oženíš?“, „Jak to myslíš, že Ježíš nezemřel za naše hříchy?“, „Ježíš že není syn Boží?“, „Žádná trojjedinost?“, pokládaly jsme tyto otázky s křikem. Jak si vůbec někdo může myslet, že Ježíš nezemřel za naše hříchy? Já i má sestra jsme to považovaly za nemožné a vydaly jsme se na nekonečnou výpravu k přesvědčení  tohoto mladého muže. V našich očích to byla duše, která potřebuje zachránit a netušily jsme, že je to právě naopak. Moje dvojče Angeletta ještě víc než já, takže za ním šla s každým „omylem“, který našla v Koránu. A Ajjúb přijal všechny tyto domnělé chyby, nikdy nepomlouval naše náboženství; a pouze se v tichosti věnoval vlastnímu studiu. Angeletta frustrovaná našim nekončícím bojem o náboženství jednou ve foyeru naší školy zaječela: „Nenávidím Korán!“ V Ajjúbově pohledu byla ten den zlost a nepochopení. Nepochopení, že někdo může tak nenávidět něco, co jeho srdce nezná a zlost nad ukvapeným myšlením. Tiše jsem souhlasila s Angelettou, nenáviděla jsem Islám a obě jsme pokračovaly v „boji za dobrou věc“. Učily jsme se víc a víc o křesťanství, uvědomovaly jsme si, že když Ajjúb je takovým dobrým muslimem, my také musíme být lepšími křesťankami. V Bibli, v listě Korintským, verš 11, jsme četly o pokrývání hlavy a od toho dne jsme si zakrývaly hlavy tak, jak to dělají jeptišky. Lidi se na nás dívali, ale my jsme věděly, že je to správné. Cestou v autobuse do školy nám nějací lidé začali kázat o Ježíši, protože si mysleli, že jsme muslimky. Takové  jednání muslimové snášejí? Pak jsme v Leviticu četli: žádná prasata. Takže další věc, co jsme udělaly, že jsme přestali jíst vepřové a výrobky z vepřového.

Naše nadšení pro konverzi Ajjúba oslabilo a smířily jsme se s tím, že se asi nezmění, i když jsme stále doufaly. Naši přátelé, všichni nemuslimové, si všimli naší změny a rozhodli se, že je čas zasáhnout s houževnatou křesťanskou láskou. Sešli se, aby mě a Angelettu poučili o tom, co jim řekl pastor. Náš pastor k nám v kostele přišel a zeptal se: „Proč si zakrýváte vlasy?“ a my jsme mu řekly o listě Korintským. On se jen zasmál a řekl nám, že tento text se týkal minulosti a nevztahuje se na dnešní dobu. Pak nás bez obalu vyzval, abychom toho nechaly, přestaly tolik studovat a šly radši na rande. Není třeba říkat, že jsme se do toho kostela nikdy víc nevrátily. Naše matka cítila, že se nevzdalujeme ze správné cesty a ke všemu mlčela. Maminka Ajjúba nám darovala chimáry na vlasy a asi po sedmi měsících nás pozvala do školy al-Huda na banket. Tolik muslimů, pomyslela jsem si. „Co když na nás budou mluvit arabsky?“, co budu dělat? Měla jsem obavy. Přesto jsme tam obě šly, protože jsme si řekly, že nám pouhá návštěva a pohled na jiné náboženství nemůže ublížit. Během banketu byla přestávka na noční modlitbu a já s Angelettou jsme šly ven. Přišel k nám jeden bratr a řekl: „Měly byste jít dovnitř, protože každý dělá salát.“ Pomyslela jsem si: „Jsem pěkně hladová a doufám, že ten salát bude dobrý.“ Myslela jsem si, že se jedná o nějaké jídlo. O tři roky později se musím posadit smíchy při vzpomínce, jak jsem považovala salát za jídlo.

Později v noci, Alláh ví nejlépe, jestli to bylo v ten samý okamžik nebo ne, vstoupila do našich myslí myšlenka: „To je ta správná cesta pro mě.“ Angeletta a já jsme se rozhodly vykonat šahádu navzdory peskování, které si budeme muset vyslechnout od naší matky, přátel a rodiny. Pomyslely jsme si: „Před kým bychom ji měli nejlépe vykonat, než před mladým mužem, který s námi vytrval měsíce útoků na své náboženství a pokusů o jeho konverzi?“ Ajjúb. Nyní můžu říci, že během doby, kdy jsem byla na vysoké škole, jsem nikdy neměla schůzku ani neomluvenou hodinu. Místo toho jsem udržela svou duši na správné cestě a skončila jsem svatbou s Ajjúbovým starším bratrem Ammárem, se kterým jsme později měli holčičku Assatu. Ajjúb má nyní 20 let, oženil se minulý srpen. Zvláštní, jaké to bere konce, viďte?

Dnes, když píšu tato slova do počítače, kdo by si pomyslel, že budu vyprávět příběh mé životní změny? Často zaběhnu za sestrami, které jsou muslimkami celý svůj život, a ony mi s pohledy plnými obdivu říkají : „Vzdala ses všeho, co jsi chtěla, pro Islám, to je úžasné.“A já jim říkám s velkým úsměvem: „Islám vám umožňuje dělat cokoliv chcete a co je pro vás dobré, tak proč dělat něco, co vám může později ublížit?“ Lidé jsou někdy zděšeni, jak někdo může nechat život plný lákadel a nechat se „utiskovat“. Já říkám, že Islám emancipuje. Nejsem svázaná tímto životem, nemusím se honit za módou a večírky na vysoké noze. Jednou někdo řekl, a já s tím plně souhlasím: „Vyžaduje mnoho odvahy opustit známé a zdánlivé bezpečí, abychom mohli přijmout něco nového.“ Islám je pro mě stále nový, ale s každou změnou rostete a měníte se. Příště, až uslyšíte někoho říkat: „Nenávidím Islám!“, vzpomeňte si na mně a pamatujte, že vůle Alláha může změnit vše.

Volně přeloženo z časopisu Al Jumuah, ročník 16, číslo 12, str. 14-16.

Islamic community of Czech sisters

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář