Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Nichole Arel, USA

4. 6. 2007

Často se přistihnu, jak uvažuji nad tím, jak požehnaná jsem. Život, který vedu nyní je velmi vzdálen tomu, co jsem očekávala teprve před rokem: mé první myšlenky hned ráno po probuzení, představa mé cesty životem, a zvláště mé srdce a duše. Nikdy se mi nesnilo o tom, že za méně než rok se můj život takto neočekávaně zvrátí. Nejen to. O cestě, která mě nyní vede, jsem vůbec netušila, že existuje. Vskutku, když nastoupíte svou cestu nic neukazuje, kde skončíte.  

 

ObrazekJako dítě jsem se těšívala do kostela. Pocit sounáležitosti a uctívání fascinoval mou mysl. Těšila jsem se na pocit přiblížení k Bohu ještě dříve, než jsem takové myšlenky byla schopna formulovat. Něco nepochopitelného drželo mou mladou duši v úžasu tak silně, že jsem si navykla budit otce o nedělích s prosíkem, aby mě vzal do kostela.

 

Naneštěstí byla má rodina obdobou průměrných amerických křesťanů zvyklých nazývat se nábožnými na základě připojení se ke katolickému davu dvakrát do roka: na Vánoce a o Velikonoční Neděli. Tak jsem vyrůstala zvyklá slýchat frázi, "dnes ne, možná příští týden". Zarmoucená jsem se stáhla zpět do svého pokoje, čelala jsem na další neděli, jen aby se celý proces zklamání znovu opakoval.

 

Když jsem povyrostla, přestala jsem se ptát, protože to bylo vždy marné. Všechen volný čas jsem si zvykla trávit osamoceným čtením, většinou knih o světové kultuře a náboženstvích. Jak jsem více poznávala svou víru, katolicismus, byla jsem zaražena jejím odsouzením dotazování se na dogmata. "Toto jistě nemůže být pravá odnož křesťanství," myslela jsem si. 


Čas běžel a já jsem stále nenalézala vyznání, které by promlouvalo k mému srdci. Snad jsem hledala něco, co vyvolá stejný pocit, jaký jsem měla jako dítě v kostele, ačkoli jsem věděla, že je to naivní přání. Toto odcizení od náboženství nastane pouze tehdy, když člověk začne chápat náboženská tvrzení a rozpory.

Nedokázala jsem se ztotožnit s doktrínou Trojjedinosti, jakkoli silně jsme se snažila. Nemohla jsem pochopit, jakto, že se ode mne očekává věřit v nepochopitelný koncept. Zlobilo mě, že rozum nemá v křesťanství místo a že otázky na dogmata jsou považovány za nedostatek víry. Z jakého důvodu potom dal Bůh člověku schopnost rozumně uvažovat?

 

Později jsem zcela rezignovala a smířila se s tím, že nikdy nenajdu pravdu. Uzavřela jsem, že existuje Bůh, ale lidé nejsou schopni Jej poznat nebo rozpoznat pravé náboženství, až do dne, kdy se s Ním setkají.


S touto vírou jsem žila mnoho let, až teprve nedávno mě cosi nevysvětlitelného přimělo znovu se vrátit k pátrání po pravdě. Toto nutkání bylo téměř hlasem, ale ne v běžném smyslu. Šlo o neustálé puzení, které mě nikdy neopustilo, ať jsem se ho snažila zbavit jakkoli.

 

Takže jsem si přirozeně zakoupila bibli ke čtení, v přesvědčení, že stránky ukrývají pravdu. Možná mi prostě celá ta léta chyběla. Byla jsem blíž k pravdě, než bych kdy byla hádala.

 

Během četby bible mne posedl zájem o současné světové události. Náhle jsem trávila všechen volný čas mezi psaním dopisů vládním zástupcům berouc se za práva Palestinců a Sudánců a protestujíc proti válkám, tak běžným po celém světě a čtením o křesťanských sektách.

 

ObrazekPlánovala jsem stát se dobrovolnicí v Palestině, kdybych sehnala peníze na cestu. Přirozeně, vzhledem k agitaci za region a svým cestovním plánům, jsem nezbytně musela číst také o islámu a rozumět víře lidí, kterým jsem toužila pomoci.

 

Byla jsem lapena tím, co jsem četla o muslimské víře. Koncept jednoho Boha a nikoli Trojjedinosti, odkazy na všechny proroky, kteří chyběli v bibli, vědecké aspekty koránu, všeobklopující povaha islámu, respekt k matkám, posvátnost rodiny. Bylo to jediné náboženství se kterým jsem se kdy setkala, které dávalo smysl racionální mysli a přitom bylo stále naplněno Božím mystériem.

 

Ale islám je arabské náboženství, že ano? To není víra, která by mohla přitahovat mladou američanku, nebo je? Brzy jsem objevila, že islám je nejrychleji rostoucím náboženstvím na světě, že většina muslimů nejsou Arabové a že jeden z nejrychlejších přírustků islámu na Západě spadá do mé demografické skupiny mladých bělošek. Pomyšlení na opuštění křesťanství, bez ohledu na to, jak málo mi toto náboženství dávalo smysl, bylo děsivé a matoucí. Rozhodla jsem se o nedělích navštěvovat nedominační kostel a věnovat svůj čas četbě bible. Modlila jsem se, abych nalezla, co hledám, ale skončila jsem v ještě větším zmatku. Stále jsem nemohla přijmout Trojjedinost a zděsila jsem se, když jsem nemohla najít jedinou pasáž v bibli, kde by se Ježíš prohlásil Bohem.

 

Jak si můžeme myslet, že Bůh sestoupil na zem, aby zemřel za naše hříchy? Jak vysvětlím šokující paralely křesťanské doktríny a pohanských mýtů římské říše v době rozmachu křesťanství? A co tvrzení, že můžeme žít život jaký chceme a stále se dostaneme do nebe, pokud věříme v Ježíše? Co znamená údajné Ježíšovo zvolání, že ho Bůh opustil, když byl sám vtěleným Bohem? K čemu odkazují pasáže ve kterých Ježíš slibuje příchod "Utěšitele"? Kdo byl "Duch pravdy" o němž bylo prorokováno, že přijde po Ježíšovi?

 

Byla jsem zdrcena otázkami, které mne trápily a proto jsem udělala nevyhnutelné. Jak jsem seděla v práci, modlila jsem se k Bohu, aby mi ukázal náboženskou stezku kterou mám následovat. Kdybych se měla stát muslimkou, sešle mi Bůh znamení?

Nato jsem vzala kabelku a vydala jsem se dolů k autu na parkoviště. K mému úžasu vedle mého auta stála muslimka hledajíc své klíče. Mohlo by to být to znamení o které jsem se modlila? "Nemožné", pravila má mysl, ale rozhodla jsem se nepromarnit příležitost a zamířila jsem k ní. 

 

"Paní, mohu se vás na něco zeptat? Jste muslimka, viďte?" Vypadalo, že se stáhla v očekávání obvyklého arogantního komentáře, který je tak běžný mezi lidmi, kteří většinou nemají povědomí o jiných kulturách a náboženstvích. "Ano, jsem", odvětila. Zeptala jsem se zda chodí do mešity o které jsem věděla. Stručně jsem jí sdělila, že islám je jediné náboženství, které mi dává smysl. Navrhla mi, ať zajdu do mešity cestou domů, ale já jsem namítala, že si chci nejprve přečíst korán.

 

Cestou domů jsem automaticky zaparkovala u mešity. Pomyslela jsem si, že je to další znamení ale moje mysl tomu zase odmítla uvěřit. Šla jsem ke dveřím třesouc se jako list, zatímco jsem se přemlouvala, ať se vrátím k autu a jedu co nejrychleji domů. Avšak nohy mě nesly kupředu nestarajíc se o příkazy z mozku. 

 

Jakmile jsem objevila cestu do ženské části setkala jsem se s tou nejmilejší tváří, jakou jsem kdy potkala. Ta muslimská žena byla americká konvertitka! Nejen to, měly jsme stejné jméno a když jsme porovnaly své rodiny a minulost našly jsme nepopiratelné podobnosti. Nelze opominout, že jsem doložila své svědectví, tam a tehdy, nemajíc tušení, že můj budoucí manžel se přesně tu minutu nachází v mešitě, al-hamdu lillah.

 

O pár měsíců později jsem se cítila dost vzdělaná a pevně zakotvená ve své víře, že jsem se rozhodla ohlásit novinu otci a nevlastní matce. Můj otec mi odpověděl, že jako přesvědčený křesťan mi může říct, že dělám chybu. Neobtěžovala jsem se vyslovit, že své náboženství nepraktikuje a že jeho zloba vůči islámu a předsudky vůči muslimům nejsou na místě. Kousla jsem se do jazyka pro spásu Boží.

Otec už mne nekontaktoval, ale já jsem mu psala emaily, později mu matka řekla, že jsem se vdala, nato mi řekl, že jsem pro něj mrtvá a abych ho už dál nekontaktovala. Stále píši nevlastní matce, abych udržovala styk s rodinou, ale můj otec, bratr a přátelé se kontaktu se mnou vyhýbají. Strávila jsem následující rok vzděláváním se ve své víře, získáváním informací kde se dá a pokusy předat poselství, které mi přineslo takový klid a naplnění. Učím se arabštině a recitaci koránu a zkouším být dobrou muslimskou manželkou.

 

Můj život nepřipomíná nic v čem jsem žila dříve. Trávím dny studiem Božích přikázání, Prorokova života a toho, co se ode mne jako dobré muslimsky očekává. Jako muslimka nalézám v každém dni takový mír, že kdyby ani Ráj nebyl odměnou za takové skutky, pořád bych byla vděčná za radost, jež přichází s žitím života zasvěceného Alláhu.

 

Na začátku jsem řekla, že cesta kterou nastoupíte neukazuje kde skončíte, a že život je nejen plný překvapení, ale může se také bez povšimnutí změnit. Někdy tyto změny přinesou útrapy, ale dost často se osobě, která je překoná dostane většího požehnání, než se jí kdy snilo. V mém případě mi bylo požehnáno islámem, nejen lepším životem, ale i nadějí na život věčný. Alláh je Nejštědřejší a Nejmilosrdnější.

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář