Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Om Abdulaziz z USA

26. 1. 2009

Naneštěstí jsem nalezla obrovské nepochopení mezi křesťanskou a muslimskou komunitou, částečně kvůli médiím na obou stranách a kvůli muslimským i křesťanským individuálům, kteří nežijí podle standardů dobrého chování učených oběma těmito velkolepými vírami. Právě tak jako učení křesťanství není vždy zjevné z činů "typického amerického křesťana", uvědomila jsem si, že abych porozuměla islámu, musím pohlédnout za činy muslimských jedinců, abych se dostala k pravdě. Byla jsem pobídnuta novým přátelstvím s upřímnou a kamarádskou muslimkou. Jelikož jsem vždy milovala čtení, vydala jsem se hledat dobré islámské knihy.

Co mne zpočátku překvapilo nejvíce bylo, že muslimové mají jakési povědomí o učení křesťanství, protože muslimové také milují a věří v Ježíše Krista, pokoj s ním. Naučila jsem se, že slovo islám doslova znamená dosáhnout míru podřízeností k Bohu vírou v Jeho jednotu a poslušností k Němu. Tak se islám prohlašuje stejným náboženstvím kázaný ranými proroky, v něž také musí muslimové věřit. Tito proroci zahrnují Noeho, Abraháma, Izáka, Jákoba, Mojžíše, Davida, Jana Křtitele a Ježíše, mimo jiné. Korán praví: “A nevyslali jsme před tebou žádného posla, abychom mu nebyli vnukli: „Není božstva kromě Mne; uctívejte Mne tedy!” (21:25)

Islám podporuje manželství kvůli cudnosti a jako prostředek spokojenosti a štěstí v životě. Sňatek je považován za smlouvu mezi oběma partnery, z nichž každý má svoje práva a odpovědnost. Sňatkem muslimská žena napřichází o svoje jméno ani o kontrolu nad svým majetkem. Ve skutečnosti jsem zjistila, že islám neutlačuje ženy, jak jsem si dříve myslela. Poznala jsem, že muslimky měly po staletí práva, kterých západní ženy dosáhly teprve nedávno.

Také jsem zjistila, že uctívání Boha přívrženci islámu je zarážejícím způsobem podobné způsobu uctívání popsaném v Bibli. Muslimové se denně modlí rcitováním těchto veršů Svatého Koránu: “Ve jménu Boha milosrdného, slitovného. Chvála Bohu, Pánu lidstva veškerého, Milosrdnému, Slitovnému, vládci dne soudného! Tebe uctíváme a Tebe o pomoc žádáme, veď nás stezkou přímou, stezkou těch, jež zahrnuls milostí Svou,ne těch, na něž jsi rozhněván, ani těch, kdo v bludu jsou.” (1:1-7)

Na křesťany se v Koránu laskavě odkazuje jako na lidi písma nebo "lid Knihy" a jsou oslovováni přímo. “Rci: „vlastníci Písma! Pojďte ke slovu rovnému pro nás i pro vás a shodneme se, že nebudeme sloužit nikomu leč Bohu a nebudeme k Němu nic přidružovat a že si nebude brát jeden druhého za pána místo Boha!“ Obrátí-li se však zády, pak jim řekněte: „Dosvědčte, že my jsme do vůle Boží odevzdáni!‘.” (3:64)

Křesťanům a židům je také sděleno, že jejich vlastní písma je dovedou k pravdivosti Koránu a Mohammadova proroctví (2:146, 5:41-47, 7:157). Evidentně jsem se chtěla chopit této výzvy a zjistit, zda se Bible opravdu může zaručit za božský původ islámu.

Důkazy jednoty a jedinnosti Boha, jak je učena islámem lze v Bibli nalézt. V Deuteronomiu (32:39) se praví, “jsem jedině já, jiný bůh vedle mne není,” a Izaiáš (43:10), “Přede mnou nebyl vytvořen Bůh a nebude ani po mně.” A Jeremiáš (10:6-7), “Nikdo není jako ty, Hospodine.”

Další verše stanovují totéž, co najdeme v Deuteronomiu (4:35, 4:39, 6:4), Izaiáš (45:5, 45:21-22, 46:9), II Samuel (7:22), I Králů (8:60), Žalmy (86:8, 89:6, 113:5), Jozue (13:4), a Zachariáš (14:9). Na otázku, “Které přikázání je první ze všech?” Ježíš odvětil, “První je toto: 'Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán.” (Marek 12:28-29) Dokonce i po Ježíšovi apoštolové chápali tuto jednotu. Důkazy nalezneme v Epištolách. Pavel píše Jakubovi (2:19), “Ty věříš, že je jeden Bůh. To je správné.”

Je to přirozenost Ježíše (pokoj s ním), kde se islám a křesťanství rozcházejí. Mohla jsem souhlasit s muslimy v podstatě ve všech tématech, shledala jsem islám jak prostým, tak racionálním. Že Ježíš byl Božím synem a součástí Trojice je zásadní vírou většiny křesťanů. Že Ježíš nebyl božský, ale pouze ctihodným prorokem Boha je zásadní vírou muslimů. Věděla jsem, že si musím dokázat (abych zůstala křesťankou), že Bible jednoznačně potvrzuje trojici (tj. že Bůh je jeden, ale sestává ze tří rovnocenných ale odlišných částí), jednou z nichž je Ježíš, Syn. Jenže ač jsem horlivě hledala, nedovedla jsem nalézt skutečný základ trojice v Bibli. Nemohla jsem dokázat, že Ježíš nebo jiní proroci před ním (pokoj s nimi) učili trojici. Všichni kázali monoteismus. Jak by se mohlo stát, aby byli všichni proroci nevědomí o pravé povaze Boha a kázali mylné náboženství? Tak by to nemohlo být! Další zkoumání ukázalo, že samotné slovo "trojice" se v Bibli nevyskytuje. Verš, který po léta vypadal, že by mohl dát určité oprávnění byl vypuštěn z Revidované standardní verze a dalších verzí Bible, protože ho nelze najít v rukopisech Nového zákona (tj.byl do Bible dodán mnohem později). To je verš z I Jan (5:7) ve verzi krále Jakuba: “Otec, Slovo a Duch svatý a tito tři jedno jsou.”

Podle křesťanských zdrojů existují “různé koncepty trojice. Ale obecné učení je, že Božstvo tvoří tři osoby, Otec, Syn a Duch svatý; jenže dohromady jsou jeden Bůh. Doktrína praví, že tito tři jsou rovnocenní, všemohoucí a nestvoření, existující navěky v Božstvu.” (Watchtower) Toto je fundamentální doktrína většiny církví. Jelikož neexistuje racionální nebo logický způsob jak vysvětlit učení trojice, a sice, že tři jsou oddělení a zároveň jeden (1 + 1 + 1 = 1)!, pak většina církví tvrdí, že doktrína je "mystérium", nelze ji dokázat a musí být akceptována pouze vírou. Jenže já jsem si začala klást otázku, proč bych měla akceptovat takovou doktrínu pouze na základě víry, když o ní není slovo v Bibli. Pokud to není biblické učení, tak potom čí učení to je? Vypadá to, že koncept trojice se vyvinul jako vysvětlení předpokládaného božství Ježíše. Tak jsem se rozhodla dál v Bibli pátrat po důkazech Ježíšova božství.

Podívala jsem se na některé důkazy, o nichž se tvrdí, že prokazují božství Ježíše (pokoj s ním). Někteří tvdí, že to dokazují samotné zázraky, ale tyto zázraky lze najít i u ostatních.  (oživení mrtvého - I Královská (17:22), II Královská (4:34, 13:21); uzdravení slepých a leprózních - II Královská (5:14, 6:17, 6:20); rozmnožování potravy - II Královská (4:1-7, 4:43-44); při vyhánění démonů v - Matouš (12:27), Marek (9:38), Lukáš (11:19) je zjevné, že apoštolové si byli vědomi, že tento zázrak je způsoben z dovolení Boha. Ježíše Nazaretského Bůh potvrdil před vašimi zraky mocnými činy, divy a znameními, která mezi vámi skrze něho činil, jak sami víte. (Skutky 2:22)

A tito uzdravení tomu rozuměli také a chválili a oslavovali Boha (Matouš 15:31, Lukáš 13:13, 17:15 a Skutky 4:21). Ježíš sám prosí Boha před oživením Lazara a žádá Jej, aby to učinil znamením pro lidi “aby uvěřili, že Ty jsi mě poslal.” (Jan 11:42) Ježíš (pokoj s ním) sděluje svým přívržencům, že kdyby měli víru, dokázali by to, co on (Matouš 21:18-22), že jiní dokážou větší věci než toto (Jan 14:12) a varuje že "vyvstanou lžimesiášové a lžiproroci a budou předvádět veliká znamení a zázraky, že by svedli i vyvolené, kdyby to bylo možné." (Matouš 24:24)

Bylo také nezbytné pouvažovat o tom, proč v křesťanství musí být Ježíš (pokoj s ním) božský. Proč prohlášovat nějakého člověka za boha? Hlavní směr křesťanství učí, že Ježíš musí být božský, aby jeho smrt stačila na očištění celého lidstva od hříchu. Tak jsem se musela zeptat, Bůh zemřel? Ne, uslyšela jsem, pouze člověk Ježíš zemřel. Tak jaktože smrt člověka není dostatečná?

Křesťanství učí, že všichni lidé jsou nedokonalí, protože dědí hřích svého otce Adama. Ale Ježíš byl od toho osvobozen, protože neměl otce. Čím hlouběji jsem se nořila do těchto argumentů, tím více se mi všechno rozpadalo.

Nenarodil se Ježíš (pokoj s ním) ženě? Nebyla Marie potomkem Adama a Evy, kteří oba zhřešili před Pánem? Abychom mohli věřit v koncept prvotního hříchu, který se předává z generace na generaci, musíme věřit, že Adam a Eva zhřešili a nikdy jim nebylo odpuštěno. Jak mne může milující a spravedlivý Bůh volat k odpovědnosti za neřesti, které jsem nespáchala? Jak mne může soucitný a milosrdný Bůh trestat za něco, čemu jsem nemohla zabránit ani to odčinit? Nebyla jsem schopna v Bibli najít, že by Ježíš, nebo jiní proroci před ním, učili konceptu prvotního hříchu. Ježíš (pokoj s ním) kázal o čistotě dětí “Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží.” (Marek 10:14)

Boží cesty jsou spravedlivé - “Je-li někdo spravedlivý a jedná podle práva a spravedlnosti, jistě bude žít, … Pokud však zplodí syna rozvratníka, který bude prolévat krev a dopouštět se proti bratru čehokoli z těchto věcí … jistě zemře, jeho krev bude na něm. Zplodí-li však syna, který uvidí všechny hříchy svého otce, jichž se dopouští, a ulekne se, nebude se jich dopouštět, … pro nepravost svého otce nezemře, jistě bude žít. Duše, která hřeší, ta umře; syn nebude pykat za nepravost otcovu a otec nebude pykat za nepravost synovu.” (Ezechiel 18:5-20)

“Každý zemře pro vlastní nepravost.” (Jeremiáš 31:30)

Proč by měla být prohlášení Boha nalezená v Exodus (20:5) a Deuteronomium (5:9) “Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí” brána doslova, když jim řada veršů odporuje “Nebudou usmrcováni otcové za syny a synové nebudou usmrcováni za otce, každý bude usmrcen pro vlastní hřích.” (Deuteronomium 24:16)

Bylo pro mne zajímavé poznat, že učení islámu neklade vinu za svedení Adama na Evina bedra. Islám učí, že oba, Adam a Eva, byli svedeni Satanem a zhřešili. Pak naříkali: „Pane náš, věru jsme sami sobě ukřivdili; jestliže se nad námi neslituješ a neodpustíš nám, budeme věru z těch, jež ztráta postihla.” (7:23) “Adam přijal pak od Pána svého slova a On mu odpustil, vždyť On odpouštějící a je i slitovný.” (2:37)  

Bůh sděluje muslimům: “Každá duše získá jen to, co si vysloužila, a žádná duše hříchy obtížená neponese břímě jiné.” (6:164)

Avšak v epištolách Nového zákona nabývá formy nová doktrína a sice, že Ježíš (pokoj s ním) poskytl sám sebe jako fyzický “dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá” (k Efezkým 5:2), že to není pouhé Boží milosrdenství, ale naopak “krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.” (I Jan 1:7).  A že “bez vylití krve není odpuštění..” (k Židům 9:22) Osobně jsem se s touto doktrínou nemohla smířit z několika důvodů, hlavně proto, že doktrína vykoupení krví je pohanské povahy a já si ji nemohu spojit s Bohem, který je všemohoucí (tj.může odpustit komu chce) a milující.  Ježíš o sobě mluví jako o "chlebu života” v podobenství s manou seslanou z nebes Mojžíšovi, řkouce, “Ten, kdo jí mé maso a pije mou krev bude žít navěky.”  Ale Ježíš pokračuje vysvětlením, že nemluví o fyzickém těle. “Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil jsou Duch a jsou život.” (Jan 6:48-63) Začala jsem pociťovat, že muslimové měli možná pravdu, když řekli, že moderní křesťanství je náboženství o Ježíšovi, kdežto islám je pravé náboženství Ježíše.

Doktrína krvavého vykoupení byla Pavlovým evangeliem (II k Timoteovi 2:8 - Pamatuj na Ježíše Krista vzkříšeného z mrtvých, původem z rodu Davidova; to je moje evangelium), evangeliem, o němž praví, “Vždyť já jsem je nepřevzal od žádného člověka ani se mu nenaučil od lidí, nýbrž zjevil mi je sám Ježíš Kristus.” (ke Galatským 1:12) Pavel se nikdy s Ježíšem nesetkal, ani nestudoval pod Ježíšovými učedníky. Praví, “Tehdy jsem nešel o radu k žádnému člověku, ani jsem se nevypravil do Jeruzaléma k těm, kteří byli apoštoly dříve než já, nýbrž odešel jsem do Arábie a potom jsem se zase vrátil do Damašku. Teprve o tři léta později jsem se vydal do Jeruzaléma, abych se seznámil s Petrem, a zůstal jsem u něho dva týdny. Nikoho jiného z apoštolů jsem neviděl, jen Jakuba, bratra Páně. V církvích Kristových v Judsku mne osobně neznali.” (ke Galatským 1:16-22)

Čím víc jsem četla o rané církvi, tím větší potíže jsem měla. Pavel se vydal kázat evangelium mezi pohany. Upoutal velké množství přívrženců a měl vlastní učedníky. Nekázal však totéž, co praví Ježíšovi apoštolové a to způsobilo rozkol v církvi. Lidé říkali “Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu.” (I Kor.1:12) Pavel se později odtrhl od Barnabáše a přívrženců Jakuba, bratra Ježíšova, viníce je “že nejdou přímo za pravdou evangelia” a “jednají neupřímně.” (ke Galatským 2:13-14) Pavel pokáral Korintské, že naslouchají ostatním evangelím Ježíše (II Kor 11:4), a praví o sobě “Mám však za to, že nejsem v ničem pozadu za těmi veleapoštoly!” (II Kor 11:5)

Poznat něco z historie rané církve bylo překvapující a otevřelo mi to oči. Neexistoval raný souhlas s doktrínou. Nekonečné teorie byly formulovány, aby postihly přirozenost Ježíše (pokoj s ním) navrhujíce vše od výlučně lidského Ježíše k výhradně božskému se všemi možnými kombinacemi mezi tím. Náboženství bylo vybudováno kolem postavy Ježíše a bez “knihy” vedení byly k Ježíšově reputaci dodávány další a další atributy. Vliv existujících pohanských společností na novou víru byl značný, zejména vliv kultů uctívajících slunce, římského, řeckého, perského,babylonského a egyptského původu. Římský císař byl považován za manifestaci slunečního boha na zemi. Později církev přijala římský sluneční den (Sunday; neděli) za křesťanský sabat. 25. prosince, tradiční den narození slunečního boha se stal narozeninami Ježíše. Symbol kříže se stal značkou křesťanství. Kříž byl mezi pohany symbolem vykoupení “kříž světla” byl také emblémem slunečního boha. Tehdy se rozvinula doktrína křesťanské trojice. Svaté trojice lze najít u mnoha kultů tehdejší doby, mezi Babyloňany, Hindy, Peršany, Egypťany a Chaldejci. Koncem druhého století se slovo trojice počalo objevovat v křesťanských spisech. Trojice byla schválena koncilem církví roce 431 a zahrnovala Marii, Ježíšovu matku, která byla později nahrazena Duchem svatým, protože někteří teologové měli problém s konceptem "Matky Boží".

Dalším pro mne zajímavým subjektem bylo tvrzení islámu, že Bible sama obsahuje předpověď příchodu Proroka Mohammeda (pokoj a požehnání s ním): “…kdož následují posla, proroka neučeného, jehož naleznou oznámeného jim v Tóře a Evangeliu...” (7:157)

Nakonec se mi vyjasnilo, že se musím ptát na historii a spolehlivost Bible. Nedívala jsem se jen na poselství Bible, ale kladla jsem si otázku, “Co je Bible?” Většina křesťanů odpoví, že “Bible je slovo Boha.” Přirozeně jsem potřebovala ospravedlnit svou víru v toto písmo jako slovo Boží. Abychom ukázali, že Bible je slovo Boží, je nutné ukázat, že slova Boha byla věnována člověku, aby byla zapsána lidskou rukou a že kniha dnes známá jako Bible je shromážděním těchto Božích slov. Shledala jsem, že mnoho křesťanů – včetně mne samotné – věří, že Bible je slovo Boží, protože je jako taková tradičně přijímána. Tak jsem se musela zeptat, “Kde má tato tradice počátek?” Bible sama praví, “prorockými dary nepohrdejte, ale všecko zkoumejte, dobrého se držte.” (I Tess. 5:21) Ježíš sám varoval před následováním lidského před božským, když citoval Izaiáše “marně mě uctívají, neboť učí naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.” (Mat.15:9)

Tudíž jsem začala zkoumat ruce mužů, kteří zapsali toto Boží slovo. V mnoha případech je autorství knih Bible neznámé. Zejména se to vztahuje na knihy Starého zákona a pak na Evangelia a Zjevení. Kde je autorství nezjistitelné nebo zpochybněné, stává se obtížným posoudit pravost autora nebo knihy coby zjevení. Mnoho učenců je přesvědčeno, že Starý zákon byl přepsán potom, co Nebuchadnezar dobyl a vypálil Jeruzalém.

A pak, při čtení Boble člověk narazí na mnoho rozporů a omylů. [Pro pár příkladů shlédněte verše: Jan 1:29 a Matouš 11:3; Matouš  21:2-7 a Marek 11:2-7; Matouš  27:28 a Marek 15:17; Matouš  27:55, Lukáš 23:49 a John 19:25; Marek 15:32 a Lukáš  23:39-43; Skutky 9:7 a Skutky 22:9; Matouš  10:2-5 a Lukáš  6:13-16; Jan 20:9 a Lukáš  24:6-7; Marek 2:25-26 a I Samuel 21:1-6; Jan 3:13 a II Kral 2:11-12 a Žid 11:5; Jan 5:31 a Jan 8:14; Matouš  27:5 a Skutky 1:18; Matouš 1:2-16 a Lukáš  3:23-38; K římanům 3:20-28 a Jakub 2:19, pro 100% plagiátorství vizte II Kral 19 a Izaiáš 37.]

Může slovo Boží obsahovat chyby? To určitě ne! Pravé zjevení Boží je osvobozeno ode všech chyb. Chyby mohou naznačovat lidský zásah. V Bibli také člověk najde, že se Boží proroci snížili k modlářství, incestu, vraždě, cizoložství, opilství atd. [II Samuel 11:2-27, Izaiáš 20:2-3, Genesis 19:30-38, I Kral 11, Soudci 16:1] Je možné, aby si Bůh vybral takové slabé jedince pro svatou misi? Nevybírá si Bůh spíše lidi výjimečného charakteru, aby doručili jeho poselství?

Zatřetí, jelikož většina křesťanů tvrdí, že jejich víra je založená na předpokládaných slovech Ježíše, pokoj s ním, je podstatné dodat, že synoptická Evangelia nebyla zapsána očitými svědky. Zobrazují "pohled druhé generace na Ježíše Krista" (Komentář ke křesťanské Bibli). Taktéž neexistuje původní záznam Ježíšových rčení v jeho vlastním jazyce.

Začtvrté, co se týče Epištol Nového zákona, musela jsem se podivit, co dělá z biografie jednoho člověka nebo pastorových dopisů kongregaci "slovo Boží"? Někdo může namítnout, že to co napsali bylo naplněno inspirací Duchem svatým, ale v Novém zákonu čteme, že mnoho apoštolů bylo naplněno Duchem svatým a kázali. Dělá to také ze všeho, co kázali "slovo Boží"? když je dnes pastor naplněn Duchem svatým a píše dopis své kongregaci, měly by tyto dopisy být také považovány za slovo Boží?

Čím více jsem poznávala Bibli, tím méně jsem na ni byla schopna spoléhat, jako na ryzí slovo Boží. Jenže islám nepřímo prohlašuje, že toho, co bylo v Bibli změněno je méně než toho, co změněno nebylo. Korán kárá "lid Knihy", židy a křesťany, za nenásledování písma a za překrucování jeho významu. Takže bylo oprávněné a vhodné položit si otázku, zda je muslimské písmo o cosi lepší. Prozkoumala jsem Korán stejně, jako jsem studovala Bibli.

Vskutku jsem dlužníkem všem těm, kdo se mne ptají, proč jsem dnes muslimkou, protože psaní této odpovědi, mne pobídlo, abych si znovu po všech těch letech pročetla Bibli a vyjasnila si znovu ve své mysli, všechny ty argumenty se kterými jsem se setkala a příčiny, proč jsem se obrátila na islám. Při čtení Bible dnes, jako muslimka, jsem překvapená, co všechno tam nacházím. Jsem si jistá, že jako křesťanka, jsem četla každičký verš. Ale jakto, že jsem nikdy neslyšela celé poselství?

Byla jsem “znovuzrozenou” křesťankou. O jedné slzavé a radostné noci jsem cítila, že mne probudil Duch svatý. Byla jsem spasena a pokřtěna a potom, po dlouhá léta, jsem navštěvovala bohoslužby několikrát týdně. Chtěla jsem zvětšit svou víru. Měla jsem tolik otázek, ale poté, co člověk projde tou spásnou zkušeností, kde hledat odpovědi? Každá sekta a denominace učí cosi odlišného. Která má pravdu? Vyslechla jsem mnohá učení; většina mi zněla dobře, ale když jsem se zeptala, kde v Bibli to naleznu, zřídkakdy jsem obdržela dostatečné odpovědi.

Od příbuzných, přátel a sousedů jsem se dozvěděla mnohé o různých křesťanských skupinách. Znala jsem také židy a ateisty. Přátelé mne později začali lákat ke katolické církvi. Její reputace jako "nejstarší" a "původní" církve ne mne měla vliv spolu s učeními (možná ortodoxními) některých kněží, že Bůh je pro každého člověka cosi odlišného (neboli jinými slovy, Bůh je tím, čím chcete, aby byl). Tvrdili mi, že mohu být katoličkou, aniž bych věřila čemukoli, co přichází z Říma.

Katolíci neznali spásnou zkušenost, jaké jsem byla svědkem mezi znovuzrozenými křesťany. Jenže měli vlastní zázraky. Skupina cestovala do Jugoslávie, kde měla skupina mladých pravidelné vize Panny Marie. Během se cesty se obyčejné kovové kuličky růžence jedné zbožné věřící změnily na zlato a protestantský hlasatel, který s nimi cestoval, aby podal zprávu byl svědkem jako socha Panny Marie roní slzy.

Na návštěvě u tety a strýce jsem s nimi navštívila kostel pentakostelské (striktně dodržující Bibli) církve. Tam jsem viděla, jak mí příbuzní a jejich souvěrci "mluví v jazycích" a jsou doslova, fyzicky zdoláni Duchem svatým a kážou a křičí v jakémsi nesrozumitelném jazyce a cizím hlasem. Pro ně to byla velice osobní, život měnící zkušenost. Obdivovala jsem jejich vysoké morální standardy.

Taktéž jsem slýchala o skupinách new-age, mající "mimotělní" zkušenost, aby se stali jedním s "Bohem" (pokud věří v Boha) nebo “Světlem” nebo “Mírem.” Několik knih o zkušenostech v transcendentalismu z toho učinilo populární téma hovoru.

Tou dobou jsem se seznámila poprvé v životě s nějakými muslimy. Slyšela jsem od nich příběhy o zázračných vítězstvím špatně vyzbrojených afgánských bojovníků za svobodu nad mocným sovětským utlačovatelem. Příběhy přicházející z Afgánistánu byly neuvěřitelné a nadpřirozené. Nevěděla jsem, kolika z toho mohu věřit, ale bylo nezpochybnitelnou pravdou, že s minimálními ztrátami Afgánci vytlačili sovětská vojska, aby mohli založit muslimskou zemi.

Zpochybňovala jsem to všechno. Jak mohou lidé konfliktních vír všichni obdržet taková znamení? Copak může Bůh říkat každému z nich, že jdou po správné cestě?

Dnes, jako muslimka, nemusím žít v pochybách a zmatku. Vím, že síly dobra i zla jsou schopny konat "nadpřirozené" divy. (Bible tak praví též - Matouš  24:24) Zkušenosti se zlými a dobrými duchy, démony a posedlými démony (muslimové všechny nazývají "džin") jsou opravdové. Džinové jsou jiným typem stvoření se svobodnou vůlí jako lidé. Islám učí, že Satan byl jedním z džinů, nikoli padlým andělem, jak tvrdí křesťané. (Podle islámu nemají andělé svobodnou vůli neuposlechnout Boha.) Někteří křesťané popírají existenci džinů, ačkoli se o nich opakovaně hovoří v Bibli. (Matouš  4:24, 7:22, 8:28-33, 11:18, 12:28, 17:18; Marek 1:34; I Tim. 4:1; Jakub 2:19; Zjevení 18:2) Jejich síly jsou skutečné a v Koránu byli popsáni se schopností našeptávat našemu srdci. (114:1-6) Ale Bůh vytvořil naše duše nejlepším možným způsobem, inspirujíce je Svou znalostí dobra a zla. Bůh nám také věnoval intelekt, jako potvrzení víry a pravá víra je v souladu s naší přirozeností i intelektem.

Z milosti Boha islám dobyl mé srdce a mysl. Jakmile jsem jednou rozeznala zásadní chyby své předchozí cesty a uznala absolutní pravdu islámu, věděla jsem, že musím podniknout velké změny ve svém životě. Abych učinila svou víru pro Boha přijatelnou, věděla jsem, že jí musím žít. Musela jsem dovolit, aby přesvědčení srdce vládlo činům těla. Už jsem nemohla popírat, že můj život, mé zdraví a všeho co mám, se mi dostalo pouze z milosti Boží. Také jsem si nemohla nadále dovolit přidružovat k Němu cokoli jiného v Jeho božství.

Se svým zvláštní muslimskou přítelkyní jsem šla do místní mešity, abych učinila výslovné a veřejné svědectví svého přesvědčení, že je jeden Bůh, Alláh, že nikdo si nezaslouží uctívání vyjma Něho a že Mohammed je Jeho služebník a Posel.

Ironicky, moje volba islámského oděvu – věci, která okamžitě sděluje ostatním Američanům, že jsem "odlišná" – by neměla křesťanům připadat divná. Nový zákon křesťany učí: “Rovněž ženy ať se oblékají slušně a zdobí se prostě a střízlivě, ne účesy a zlatem, perlami nebo drahými šaty.” (I Tim. 2:9) a také je nabádá zahalovat vlasy, “každá žena, která se modlí nebo prorocky mluví s nezahalenou hlavou, zneuctívá toho, kdo je jí hlavou; je to jedno a totéž, jako kdyby byla ostříhaná. Jestliže si žena nezahaluje hlavu, ať se už také ostříhá. Je-li však pro ženu potupné se dát se ostříhat nebo oholit, ať se zahaluje.” (I Korint. 11:5-6)

Tatáž tradice zahalování existuje mezi židovskými ženami.

Jako konvertitka k islámu jsem hidžáb neshledala utiskujícím, naopak osvobozujícím. Cítím mnohem více respektu, když vyjdu z domu v hidžábu, než v mých dřívějších šatech. Hidžáb osvobozuej ženy od omezeních neislámské společnosti, kdy je její "cena" primárně určena jejím vzhledem. 

Samozřejmě existují jiné důvody proč věřím v islám. Čím více poznávám islám a jiné víry, tím jsem si jistější, že jsem učinila správné rozhodnutí. Modlím se, aby se Bůh nade mnou smiloval, odpustil mi mé chyby, zvýšil mou víru a držel mne stranou pokušení. Doporučuji vám, abyste četli Korán a hledali pravdu sami.

 

www.islamreligion.com

 

 

 

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář