Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Petra z Moravy

23. 3. 2007
 Mýma rukama prošly desítky konverzí lidí ze Západu k islámu. Považuji je za hlavní cestu, jak dosud nevědomým ukázat pravdu. Komu by mohli snadněji důvěřovat, než svým blízkým spoluobčanům majícím praktickou zkušenost? Přesto jsem se dlouho odhodlávala podělit se i o svou cestu.

A to proto, že jsem se nedomnívala, že by můj příběh mohl přinést něco nového, někoho zaujmout nebo osvětlit některý rozšířený blud. Jeden přesto existuje.

 
Velmi populární mýtus, že drtivá většina nových konvertentů k islámu, jsou dívky a ženy, které se zakoukaly do černých očí některého z Arabů a nezbylo jim, než akceptovat novou víru za účelem sňatku. A s tím má konverze velmi úzce souvisí, já jsem se totiž opravdu provdala za muslima a předtím musela konvertovat, protože i když se muslim smí oženit s křesťankou nebo židovkou, nebyla jsem ani jedno a 99% procent lidí, kterým je to známo podléhají též této domněnce. Doopravdy to však bylo trošku jinak.

 
Dětství – vnitřní život

 
Narodila jsem se v ateistické rodině.
Do kostela se chodilo jen na něčí svatbu nebo pohřeb. O náboženství se mluvilo zřídka – a když, tak negativně. V mém dětství však mají počátek tři první vlákna z mnoha, která se později spletla v jedno silné lano – mou víru v islám.

 
První vlákno, to byla má fascinace arabskou kulturou. Jako děcko jsem milovala arabské pohádky, hltala jsem všechny knihy od Kouzelného květu pouště, přes Sindibáda až po Pohádky tisíce a jedné noci. Pohádky televizní a filmové navíc přinesly zájem o arabskou hudbu. Nešlo však o lásku k příběhům samotným, měla jsem ráda i pohádky národní, ruské nebo třeba H. Ch. Andersena, šlo o nekonečnou romantičnost a obrovskou atraktivitu té vzdálené a tolik jiné kultury.

 
Druhým vláknem byla navzdory ateistické výchově neustálá a samovolná víra v Boha. Nikdy mi nikdo neřekl "Bůh existuje" nebo "tak a tak se k Němu budeš modlit". Přesto jsem to věděla a dělala. Kdykoli jsem měla strach, trable, byla osamělá, On tu pro mne vždy byl a nikdy nechtěl nic na oplátku. Obracet se na Něj bylo stejně přirozené jako dýchat.

 
Třetí nitkou byl zájem o náboženství jako takové. Byla jsem doslova posedlá historií a náboženstvím a bájemi staré Číny a jiných starověkých zemí, znala jsem všechny staroegyptské a antické bohy, jejich mýty a atributy. Už ve velmi raném věku jsem byla schopna vidět, jak náboženství je určujícím prvkem kultur a hybným prvkem lidstva a že ateismus je novinkou, která nepřináší impuls takřka k ničemu, mimo pochybné svobody jednání.

 
Dospívání – praktická realizace spirituality

 
Bylo mi asi 13 nebo 14 let, kdy jsem překonala fázi fyzického dospívání a vyvstala potřeba vystoupit z ulity a zařadit se do nějaké komunity. Na oko proklamovaný ateismus už mne neuspokojoval. Bylo to zatím jen takové tápání, jako když dítě dělá první krůčky, ale má nejlepší kamarádka, spíše ateistka nebo nepřesvědčená křesťanka z křesťanské rodiny, vycítila mou potřebu a darovala mi bibli, Bůh jí žehnej, její dar je mi užitečný dodnes.

 

Bible kontra klér

 

Začetla jsem se zejména do Starého Zákona. Tady našla uplatnění jak má touha po spiritualitě a poznání Boha, tak má vzrozená láska k literatuře. V Novém Zákoně už jsem se trochu ztrácela, tady narazila kosa na kámen. Selhání praktické aplikace písma na náboženskou komunitu. A zde mi naopak má láska a znalost historie podrazila nohy. Neboť jak považovat osobnost Alessandra Borgii nebo Jana XXIII. za dokonalého papeže? Či člověka, to je fuk. Proč jsou po restituci majetku církve osiřelé děti nebo mentálně postižení vyhnáni z kláštera, aby byli nahrazeni několika mnichy nebo jeptiškami, ačkoli ve středověku byla církev jedinou institucí, která iniciovala a řídila stavbu a fungování špitálů a sirotčinců? Nemohli by tam ty jeptišky naopak jen bydlet a pracovat a být užitečné společnosti i jinak než jen skromností a motlitbami? Jak skloubit církevní mamon a hlad po majetku s askezí Ježíše Krista?

V našem malém městečku se udál skandální případ kněze, který zneužíval malé chlapce. Ano, to není vina církve. Tento kněz však byl již dříve odhalen ve větším městě a bylo to ututláno a byl pouze přesunut do menší diecéze. A to už vina církve je. Jak spoléhat na někoho, kdo kývl na to, že Země je kulatá až poté, co Američané a Rusové vylétli do vesmíru a vrátili se s obrázky? Jak skloubit Kladivo na čarodějnice a přesvědčení jeho autorů a jiných představitelů inkvizice o ženách s postavou Panny Marie a Mariánským kultem a s láskou Boha k veškerému lidstvu – tedy i k ženám? A nutno dodat, že zde (v pronásledování žen za domnělé hříchy a ano, pronásledování byli i muži, dokonce kněží, ale v mnohem menší míře) se angažovali protestanté stejně, ne-li více, jako katolíci. Kudy se tedy dát? Mimoto, já jsem potřebovala zákon, návod jak se přiblížit Bohu, zbytek zvládnu sama, to poslední, co jsem chtěla, byl prostředník, který bude Bohu vyřizovat mé vzkazy.

 

Správný život, nesprávná víra

 

Nikdy jsem nebyla materiálně založená a proto asi nepřekvapí můj příklon k náboženstvím asijským. Hinduismus me odrazoval už v dětství. Ženě ani nepřisuzuje nárok na věčný život, ať je sebelepší, tak co. Ale budhismus mne inspiroval. Četla jsem knihy a vstřebala spoustu moudra, ze kterého dodnes čerpám. Aplikovala jsem byliny, vyhýbala jsem se masu, pořídila jsem si vegetariánskou kuchařku a maminka, která mne vždy nechávala jít svou cestou a za každých okolností podporovala se mnou po větších místech naší krásné vlasti sháněla ingredience jako kurkuma a kardamon. Budhistická askeze, vnitřní cesta, sebezdokonalování, tolerance, pokoj a duchovno mi vyhovovaly.

 

Leč z hlediska vlastní víry jsem zůstala chladná. Nevěřím v reinkarnaci, ač jsem přečetla tuny knih a magických příběhů včetně zrození a objevení současného dalajlamy. Nevěřím, že Bůh se může nebo by se chtěl stát člověkem a že člověk, byť sebedokonalejší, by mohl být Bohem. Neuznávám modly. Budhismus je kus krásné moudrosti, avšak lidské moudrosti. Lidská moudrost je sice cenná, jen to není cesta přímo k Bohu a tedy to není konec mého hledání.

 

Tělo a duše

 

Vyzkoušela jsem všechno. Četla, studovala a nasávala informace jako houba. Mysl byla pro mne na prvním místě, ale ani tělo nepřišlo zkrátka. Cestovala jsem po Evropě, scházela s přáteli a vymetala putyky jako všichni teenageři. Ale duše byla stále neklidná. Fantastická literatura. Seance a spiritualismus. Astrologie, hádání z ruky a z karet. Nic z toho nestačilo – přesto to vše dokládalo jediné svědectví. Že to něco nad námi, co nás přesahuje je realita a ne sen bláznů.  

 

Nejsi Bohu lhostejná

 

Islám tam vždy byl. Okolo mě i ve mně. Na jedné straně zájem, na druhé strach. Nedoporučujte mi negativní knihy o islámu, četla jsem je všechny! Počínaje Bez dcerky neodejdu a Salmanem Rushdie konče. Nebyla jsem tehdy moc dobře schopná rozlišovat mezi pravdou, polopravdou a lží, ale něco už jsem vyhmátnout uměla. To stačilo.

 

V tomto okamžiku mi vstoupil do života můj – pozdější – manžel. Sám vyrůstal v útlém dětství velmi blízek náboženství a později zastoupil i své rodiče a "vychoval" ze své mladší sestry oddanou muslimku. Poté však přišly roky rebelie na univerzitě a výkon povolání znamenal časté cesty po Evropě a USA a, přestože by nedal na islám dopustit, prohlašoval jej za pravé náboženství a neřekl by že "Alláh neexistuje" nebyl nadále praktikujícím muslimem. Naše hovory se taky kolem náboženství točily ve velmi malé míře a po krátké známosti jsme byli vystaveni dlouhodobému odloučení. Přesto mne to setkání ovlivnilo a v této době se svinula další vlákna mé víry. Dobrý a špatný příklad.

 

Dobrý příklad

 

Tím byl můj muž. První muslim z masa a kostí. Měla jsem tu čest s člověkem, který ač je velmi vlažný muslim a nikdy se nemodlí je každodenně pod vlivem islámu, aniž by si to uvědomoval a v každém okamžiku jedná s tím, že "Bůh se dívá". Vůbec poprvé jsem se setkala s mladým mužem, pro kterého není sex tak samozřejmá záležitost jako čištění zubů. S mužem, který není nadřazeným šovinistou, ale naopak gentlemanem jakého už nepotkáte. S mužem, který naprosto neznámé lidi v restauraci, jenž si přisedli k našemu stolu, protože jinde bylo plno, považuje za své hosty a zaplatí jim útratu, trebaže mu zůstane v kapse pár drobných a na cestu do hotelu si bude muset vypůjčit od přítele. S mužem, který má odnesení papírového tácku z restaurace, na který jeho milá něco načmárala, nikoli za suvenýr, ale za krádež a musí se zeptat udiveného číšníka, zda si jej smí vzít. Zároveň jsem věděla, že nejde o náhodu nebo vyjímečný charakter. Byl obklopen přáteli, kteří se chovali stejně, ne-li lépe. Všichni rodilí muslimové. Ale jeden měl české kořeny.

 

Špatný příklad

 

Nedlouho poté jsem se stala terčem jehovistické dvojice od které jsem si neprozřetelně (s myšlenkou "já si to vezmu a oni mi dají pokoj") vzala brožurku a to jsem vykoupila několikamesíčním martyriem opakovaných návštěv a pronásledování, kdy jsem se už doslova bála vystrčit nos z domu. Muslimové oproti tomu byli přátelští ke všem rasám (naše [tehdy ještě] okresní město bylo velmi různorodé), schopni navázat otevřený a kamarádský hovor i se skinheadem a nemluvili o islámu s nikým, kdo si to výslovně nepřál.

 

Konverze – žádné vnější změny

 

Finálně jsem konvertovala skoro o dva roky později, v proslulé mešitě al-Azhar, v Káhiře. Tam jsem přijela v bázni, odjížděla jsem s úlevou a tak velkým pocitem štěstí, že se mi málem nevešel do hrudi. Bylo zvláštní podepsat se do obrovské knihy, kde se pro den 20.srpna 2000, ač bylo teprve dopoledne, přede mnou už skvělo několik jmen. Ani trpělivý imám a jeho asistent nepůsobili dojmem, že jsou z mého šahadah na větvi. Tak, co je pro jednoho zlom v životě, je pro druhého běžný pracovní den.

 

Mezitím se na Moravě odehrávaly takřka už klasické události. Přestože jsem z Ruzyně odlétala sama a letenku jsem si koupila za své úspory, v představách mého strýce jsem byla ve skutečnosti unesena. K mé matce: "Musíš zavolat Interpol, dřív než tvoje dcera skončí v nějakém harému!"

 

Má rodina dnes mou volbu respektuje, přesto, jak jsem uvedla na začátku, nechápe. Muslimkou jsem proto, abych se mohla vdát, hidžáb nosím proto, abych se přizpůsobila nové rodině, zkrátka, všechno si zdůvodnili ke své spokojenosti. Udržujeme vztah vzájemné tolerance, já si ponechávám svůj islám, oni svůj ateismus, o víře mluvíme zřídka, je tolik jiných témat k hovoru...

 

Možná k tomu přispěl fakt, že mne znovu viděli až řadu měsíců po mé konverzi a nemohli sledovat můj růst. Vlastní konverze na mém životním stylu totiž moc nezměnila. Třebaže jsem v srdci věřila v Alláha Jediného a byla jsem přesvědčena, že Mohamed je pravý a poslední prorok k celému lidstvu, nelze začít praktikovat islám ze dne na den. Nadále jsem nosila džíny, kouřila cigarety, pila pivo, chodila na diskotéky a nemodlila se. Tak jako tisíce dnešních mladých muslimů. To vše s manželem samozřejmě. A mohlo to tak zůstat. Kdyby.

 

Objevte islám

 

U spousty lidi ze Západu, no ze Západu, klidně z Japonska nebo Austrálie, řekneme z nemuslimských kultur, předchází konverzi měsíce, mnohdy léta váhání. Je to pochopitelné, jsou zde silné obavy z reakce rodiny, přátel, strach o zaměstnání, strach z vyloučení z komunity a z nepřátelství. Strach z nepřijetí mezi muslimy. Proto konečné šahadah se rovná jakémusi zenitu, však pouze zdánlivému. Je to vystoupení na vysoký strmý kopec ba horu, kde nás čeká ohromující výhled na nekonečnou nádhernou otevřenou planinu možností a nových směrů – leč stále pouze planinu. A ta planina vyžaduje obdělání. Tvrdou práci, zejména na sobě.

 

Islám rozlišuje tzv.malý a velký džihád. Džihád jako takový neznamená boj s nevěřícími, "svatou válku" jak vykřikují islámofobici a přitom svatá válka je evropský vynález, je to strádání a úsilí vynaložené kvůli náboženství. To může znamenat mlčky trpět posměšky, být vyhozen z práce, ztratit domov nebo příbuzné a ano, vyjet se zbraní v ruce na obranu rodiny, majetku, vlasti a víry. Toto všechno spadá pod malý džihád. Co je tedy velký džihád, říkáte si asi, když boj je malý? Velký džihád je boj se sebou samým a odolávání pokušení. Tato kultivace sebe samého podle islámských principů a odolávání pokušení satana našeptávače je vskutku tvrdý oříšek a toto zařazení si zaslouží. Jakou největší, neřku-li jedinou, výhodu přináší ateismus? Je to klidné svědomí. Neboť ať spáchám cokoli na co světské zákony nestačí – a ty dnes nestačí téměř na nic, nikdo jiný nade mnou už nestojí, vedle me není nikdo ctnostný ve srovnání s nímž bych se musela stydět a je-li tam ctnostný věřící, tak se mu vysměju, že věří báchorkám a ochuzuje se o užívání si života.

 

Věřící to nemají tak jednoduché. Tato sebekultivace je obtížná, ale je to eso v rukávu. Zůstala bych na mrtvém bodě, kdybych nezjistila, jaké naplnění přináší pravidelná motlitba. Jak praktická je hygiena podle islámu. Jakým blahem je cudný oděv. Jaké výhody poskytuje abstinence. Že Bůh je to pro každého z nás i pro mě, a jak často a jak upřímně se k němu obracíme, tak často odpovídá na naše prosby. A že kolik svých slibů a Jeho přikázání dodržíme, tak velké obdržíme požehnání. A nejsou to jen fráze.

 

Vezměme si hidžáb, ten pro mne osobně znamená svobodu. Ale svobodu skutečnou a ne televizní, veliké slovo bez praktického významu, tu svobodu, kterou se chlubí západní žena. Přitom se od ní stále něco očekává. Že bude za všech okolností milá a atraktivní, že nevyjde ze dveří bez mejkapu, bude mít vždy apartní účes podle poslední módy a nikdy nezaváhá, která že to kabelka sedí ke kterým botám. Že v práci toho udělá více, ale zaplaceno dostane méně. Že po práci bez řečí zastane druhou směnu v domácnosti. A ano, ošklivka možná prorazí v oboru biochemie, ale na postu průvodkyně, tlumočnice, manažerky a mnoha dalších nemá šanci. Ani po tom nemusí toužit, stačí, aby se prosadil její manžel a už je to důvod, aby byla obyčejná žena vláčena v médiích a veřejně vysmívána pro svůj vzhled! Já ale nemusím zabít X hodin měsíčně u kadeřníka, aby si mne lidé vážili a nemusím pro to ani ukazovat obsah svého výstřihu.

 

Pominu-li osobní vztah se Stvořitelem, hned druhým největším blahem islámu je ukojení přirozené lidské zvědavosti. Proč věřím v Boha, když mne to nikdo neučil? Kde je střed vesmíru? Proč existujeme? Jaký má život smysl? Jaký smysl má v životě to špatné? A proč vlastně si každý z nás tyto otázky neustále klade? Na všechny tyto otázky poskytuje islám více než uspokojivou odpověď. A to není málo.

 

Láska nebeská

 

Můj muž se na můj postupně narůstající fundamentalismus trochu cukal, doznávám, ale dnes to chápe i on a je vděčný. Tak Bůh "zabil dvě mouchy jednou ranou", mne přivedl k islámu a jeho zpět k islámu. Sláva Jemu, Moudrému, Vědoucímu.

 

A, ano, já vím že mnozí mi nakonec neuvěří, že to nebyl manžel, kdo mne zpracoval nebo dokonce přinutil být tím, čím jsem. Že jsem to byla já, kdo většinou inicioval změnu návyků. A že byl manžel zpočátku striktně proti mému zahalení, má rodina mi to také nevěří. Mnozí mi neuvěří ani slovo, neboť jsou už předem rozhodnuti nevěřit.

 

Pro mne tu byl nejprve Bůh, který odpověděl na mé hledání a poslal mi lásku, aby mi to učinil snadnější a nikoli naopak. Poněvadž, jak mnoho podob má láska, partnerská, mateřská, bratrská, k bližnímu, žádná z nich není a nemůže být silnější než láska oddaně věřícího k Bohu. Přesto, jedna láska je ještě silnější než tato. Láska Boha k oddaně věřícímu. To je maximální láska. Přeji ji všem.

 

Petra

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář