Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Sana z Egypta

6. 5. 2008

Vyrůstala jsem jako kterákoli jiná mladá egyptská křesťanská dívka … fanatická křesťanka. Moji rodiče se velice starali o náboženský život. Každou neděli mne brávali do kostela líbat knězovi ruku a modlit se s ním. Často jsem ho slýchala jak káže kongregaci o krédu Trojice a ujišťuje je všemožnými způsoby, že bude-li člověk čímkoli jiným než křesťanem, tak to nikdy nebude přijato Bohem; protože, jak kněz tvrdil, je považován za nevěřícího a ateistu.

Jako mnoho ostatních dětí jsem knězi naslouchala bez úplného pochopení, a hned jak jsem se dostala z kostela pospíchala jsem si hrát se svou muslimskou kamarádkou. Dětství nezná takovou nenávist, kterou kněží plní lidská srdce. Co jsem trochu vyrostla a začala chodit do školy, našla jsem si více kamarádů mezi spolužáky. Ve škole jsem podorbně sledovala dobré způsoby muslimských spolužáků. Chovali se ke mně jako k sestře. Nikdy nedělali rozdíly kvůli náboženství. Později jsem pochopila, že svatý korán pobízí muslimy, aby zacházeli s nemuslimy, kteří proti nim nebojují, laskavě, aby mohli konvertovat k islámu a být zachráněni před nevírou. Alláh Všemohoucí stanovuje ve svatém koránu:

“Bůh vám nezakazuje, abyste byli dobří a spravedliví vůči těm, kdož nebojovali proti vám kvůli náboženství a nevyhnali vás z příbytků vašich, neboť Bůh věru miluje poctivé.”

Pojilo mne velmi silné přátelství s jednou kamarádkou. Byly jsme spolu pořád mimo hodiny náboženství, kdy jsme já a ostatní křesťanští žáci odcházeli studovat principy křesťanství. Toužila jsem položit své učitelce tuto otázku: Jak mohou být muslimové, podle křesťanského přesvědčení, považováni za nevěřící, když mají takové skvělé a dobré vlastnosti a jsou bezstarostní? Avšak neodvážila jsem se jí zeptat, abych nevyvolala její hněv. Později jsem to jednoho dne udělala. Moje otázka ji překvapila, ale snažila se ovládnout zlost, usmála se falešným úsměvem a řekla, "Jsi ještě mladá. Dosud nechápeš život. Nenech se oklamat takovými jednoduchými věcmi, které skrývají pravou hříšnou povahu muslimů. My starší je známe lépe." Proti svojí vůli jsem zůstala zticha, ale její odpověď, která nebyla ani objektivní ani logická, mne nepřesvědčila.

Čas běžel a moje nejdražší muslimská kamarádka se musela s rodinou odstěhovat z našeho rodného města Suezu do Káhiry. Toho dne jsme plakaly, že jedna druhou opouštíme a vyměnily si dárky. Moje kamarádka nedokázala najít jiný dárek, který by vyjádřil její silné pocity lépe, než kopie svatého koránu v okázale zdobené skříňce. Pravila, “Pomýšlela jsem na cenný dar, který by symbolizoval naše přátelství a připomínal naše společné dny. Nenalezla jsem nic lepšího, než tento korán, který obsahuje Alláhova slova.” Přijala jsem její dárek vděčně a radostně. Schovala jsem jej před rodiči, kteří by neakceptovali, že jejich dcera vlastní takovou knihu. Potom, co moje muslimská přítelkyně odjela, brala jsem korán a líbala jej pokaždé, když jsem zaslechla volání k modlitbě. Přitom jsem se rozhlížela ve strachu, že mne uvidí některý člen rodiny a já budu čelit následným trablům.

Uteklo mnoho času a já jsem se provdala za dijákona, který pracoval v kostele Panny Marie. Své věci jsem si vzala s sebou, samozřejmě, včetně svatého koránu. Držela jsem ho schovaný mimo dosah manželových očí. Žila jsem s ním jako kterákoli druhá oddaná upřímná manželka z Východu. Měla jsem tři děti a práci v kanceláři guvernéra. Tam jsem potkala zahalené muslimské kolegyně, které mi připomínaly mou dávnou kamarádku. Pokaždé, kdy jsem uslyšela hlas muezzina z nedaleké mešity, cítila jsem nevysvětlitelný pocit hluboko v srdci a tou dobou jsem stále byla nemuslimkou a manželkou církevního představitele.

Dny míjely a jako sousedka a kolegyně zbožných muslimek znamenitého charakteru jsem počala uvažovat o pravdě islámu. Srovnávala jsem to, co jsem o muslimech a islámu slyšela v kostele s tím, co jsem sama viděla a cítila. Začala jsem uznávat pravdu islámu. V manželově nepřítomnosti jsem si zvykla poslouchat programy o islámu v rádiu a televizi, s cílem najít odpověď na četné otázky, jež tížily mou mysl. Byla jsem fascinována recitací svatého koránu Šejchem Mohammedem Rifatem a Šejchem Abdulem Basitem Abdul-Samadem. Když jsem naslouchala jejich recitaci, cítila jsem, že toto nemůže být řeč člověka; naopak, to musí být božské zjevení.

Jednoho dne, kdy byl můj muž v práci, jsem otevřela chvějícíma se rukama svou skříň a vyjmula svůj cenný poklad, svatý korán. Jakmile jsem ho rozevřela, moje oči se zachytily na verši, v němž Všemohoucí Alláh praví:

“A podobá se Ježíš před Bohem Adamovi: On stvořil jej z prachu a potom mu řekl: „Budiž!“ a on byl!”

 

Moc koránu

Moje ruce se třásly víc a víc a tvář se mi potila. Cítila jsem mrazení po celém těle. Byla jsem udivená. Naslouchala jsem svatému koránu často na ulicích, v televizi a v rádiu, a v domech muslimských přátel, ale nikdy dříve jsem neměla takový pocit. Chtěla jsem číst dál, ale zarazila jsem se, když jsem zaslechla manželův klíč v zámku. Rychle jsem ukryla korán a pospíchala za manželem. Druhého dne jsem šla do práce a množství otázek mi bzučelo v mysli. Ten verš, který jsem četla skoncoval s hroznými pochybnostmi, které jsem měla o povaze Ježíše, (pokoj s ním). Je Boží syn, jak tvrdí kněží?!! – Oslaven budiž Alláh, jenž je povznesen nade vše, co Mu přisuzují! – nebo důstojný prorok, jak je popsán v koránu? Ten verš přišel, aby nadzvedl oblak mlhy, dokládajíce, že Ježíš, (pokoj s ním), je lidský tvor. Proto není syn Alláha; jelikož Všemohoucí Bůh:

“Neplodil a nebyl zplozen a není nikoho, kdo je mu roven.”

Hluboce jsem přemýšlela o úniku, poté, co jsem poznala, že není božstva kromě Alláha a Mohammed je Jeho Posel. Mohla bych dosvědčit své přijetí islámu? Jaká bude reakce mých příbuzných a manžela? Navíc, co bude s budoucností mých dětí?! Tyto otázky natolik zaměstnávaly mou mysl, že jsem stěží zvládala svou práci. Podniknout první krok mne pravděpodobně vystaví velkému nebezpečí, z nichž nejmenším může být, být zabita příbuznými, manželem nebo církví.

Po celé týdny jsem se ztranila lidí. Moji kolegové mne znali jako aktivního zaměstnance. Ode dne, kdy jsem otevřela korán, jsem sotva dokázala dělat svou práci.

Nakonec očekávaný den nadešel. Toho dne jsem se zbavila všech pochyb a obav a vykročila z temnoty nevíry do světla víry. Mezitímco jsem seděla v práci a přemýšlela o tom, co jsem rozhodnutá udělat, zaslechla jsem volání k modlitbě zvoucí muslimy, aby se setkali se svým Pánem a vykonali modlitbu Zuhr. Hlas muezzina mi pronikl duší skr na skrz. Pocítila jsem spirituální úlevu, kterou jsem hledala. V ten moment jsem si uvědomila tíhu prohřešku nevíry ignorování velkolepé výzvy Imán (víry) uvnitř mě. A tak jsem se bez váhání postavila s prohlášením: “Dosvědčuji, že nikdo si nezaslouží uctívání kromě Boha a Mohammed je Jeho Posel”.

V naprostém údivu ke mně kolegové pospíchali se slzami štěstí kanoucími jim po tvářích, aby mi blahopřáli. V odpověď jsem propukla v pláč, prosíce Alláha, aby mi odpustil a nalezl ve mně zalíbení.

Novinka se rychle rozšířila po celém úřadu guvernéra. Když dosáhla k mým křesťanským kolegům, ti ihned dobrovolně informovali mou rodinu a mého manžela. Také začali šířit klepy ohledně mých skrytých důvodů pro konverzi. Nedbala jsem na to. Nejdůžitější pro mne nyní bylo ohlásit svůj islám oficiálně. Šla jsem na policejní ředitelství, skoncovat s věcí veřejně, jak se to dělá v Egyptě. Po návratu domů jsem shledala, že manžel již shromáždil celou rodinu a spálil mé oblečení a zadržel veškeré peníze, klenoty a nábytek, co jsem vlastnila. To mne zranilo. Avšak co mne zranilo více, že mi zabránil ve styku s dětmi. Tak mne nutil vrátit se zpět do temnoty nevíry. Bylo mi skutečně líto mých dětí a obávala jsem se, že budou-li vychovávány uvnitř církve ve víře v Trojici, tak skončí v pekle se svým otcem.

Prosila jsem Alláha, aby mi pomohl dostat děti zpět, abych je mohla vychovat v islámu. Alláh mi odpověděl. Muslimský džentlmen mi ukázal, jak požádat o svěření svých dětí do péče. Dala jsem případ k soudu a ukázala soudci svoje potvrzení o konverzi k islámu. Soudce úředně pozval mého manžela a dal mu na výběr: buď přijme islám nebo bude naše manželství podle islámského práva rozvedeno, jelikož muslimka nemůže být provdána za nemuslima. Manžel to odmítl a soudce nás rozloučil a svěřil moje malé děti do mé péče.

Myslela jsem, že moje problémy skončily. Jenže manžel a příbuzní začali rozšiřovat pomluvy, aby zničili mé sebevědomí a pošpinili mne. Snažili se také přimět muslimské rodiny, aby mi nepomáhaly a nescházely se se mnou. Navzdory tomu jsem zůstala pevná, lnoucí k víře a překonávající každou zkoušku, která mne měla odvést od pravého náboženství. Prosila jsem Alláha, Vlastníka nebes a země, aby mi dal sílu čelit těmto potížím a usnadnil mi život. Alláh, Nejbližší a Štědrý, mi odpověděl. Muslimská vdova se třemi dcerami a synem se mnou soucítila a obdivovala můj odvážný postoj. Přestože byla chudá měla skvělý charakter a nabídla mi svého jediného syna, Mohammeda, kterému zemřela manželka.

Dnes žiju šťastně se svým muslimským manželem, jeho rodinou a svými dětmi. Oproti těžkému životu, jaký vedeme, jsme naplnění, spokojení a šťastní. Zášť mého bývalého manžela a nepřátelství mé křesťanské rodiny mi nezabránilo neustále prosit Alláha, aby je přivedl ke správnému náboženství a zahrnul je milosrdenstvím jako mne.

A pro Alláha není nic těžké ani obtížné.

 

www.islamreligion.com

 

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář