Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Sophie Jenkins z Británie

26. 6. 2008
Narodila jsem se do anglické rodiny z nižší střední třídy; matka je v domácnosti a otec je inženýr. Pochází z katolické rodiny a matka z protestantské. Nakrátko v 70.letech oba patřili ke kvakerské církvi, ale od té doby jsou rozhodnutí ateisté a o náboženství se u nás doma nikdy nemluvilo, natož aby se praktikovalo. Rodiče se rozhodli, že pokud projevíme zájem o náboženství až vyrosteme, podpoří nás.

O raného věku jsem věřila v Boha, navzdory faktu, že jsem k tomu nebyla vychována, ale hodinách křesťanství ve škole jsem vždy měla pocit, že něco je jaksi špatně. Nevěřila jsem v Ježíše ani Ducha svatého, ale ve škole nás učili, že je to jediná správná cesta a všechna ostatní náboženství jsou mylná a to bylo velmi matoucí. Jako malé dítě akceptujete, že dospělí mají bez výjimky vždycky pravdu: co řeknou, to je. Přesto jsem to nemohla strávit a tak jsem se, pravděpodobně moudře, rozhodla nechat si svou víru pouze v jediného Boha pro sebe. Cítila jsem se provinile kvůli víře v cosi "mylného". Styděla jsem se a doufala a modlila se, že brzy přestanu být kacířem. 

V mládí jsem byla vystavena obavám z islámského fundamentalismu, zejména se záležitostí Salmana Rushdieho v myslích lidí a velice jsem se bála muslimů obecně. Na základní škole byla dvě muslimská děcka, ale nechávala si svou víru pro sebe, kromě faktu, že mladší chlapec Alí se odmítal modlit na Shromáždění.

Vždycky jsem se modlila k Bohu, aby mi ukázal správnou cestu a vždy jsem se k Němu obracela pro pomoc. V mysli jsem nepochybovala, že Bůh existuje a ve věku 11 nebo 12 let jsem si počala uvědomovat, že moje víra možná není mylná. Tou dobou vše, co jsem slyšela o islámu bylo, že je to násilné náboženství, které jedná se ženami jako se špínou. Přímo ve škole jsem se učili, že islám se šířil mečem (jinými slovy násilnými prostředky), že ženy v islámu jsou zboží, což symbolizuje jejich oděv a že muslimové uctívají Muhammada (pokoj a požehnání s ním). Byla jsem opravdu znechucená a kdykoli jsem uviděla muslimskou paní nakupující v Manchesteru (v mé oblasti je pár muslimů) myslela jsem si, "jak si to můžeš dělat??" Byla jsem vskutku popuzená. Ve škole nás naučili jediné pravdivé věci, že muslimové věří v jednoho Boha, což upřímně bylo cosi, co jsem dříve netušila.

Hledala jsem ve způsobech jiných náboženstvích, judaismu, budhismu a hinduismu, ale všechna mi připadala vynalezená člověkem a navzájem si odporující. Avšak jednoho dne, nevím, co to do mne vjelo, jsem pocítila potřebu ověřit si, zda to, co jsme se učili, je pravda či nikoli. Byla jsem zvědavá, poněvadž nám bylo řečeno, že muslimové věří v jednoho Boha a já jsem chtěla zjistit, zda to tak je. Uviděla jsem v místní knihovně knihu s názvem "Prvky islámu" a tajně jsem ji vybrala. Přímo jsem nalistovala kapitolu o muslimských ženách a byla jsem naprosto užaslá nad tím, co jsem se dočetla. Byl to naprostý opak toho, co jsem byla naučena o islámu a ženách a lepší než cokoli jiného jsem dosud slyšela. Nepochybovala jsem o pravdivosti toho, co jsem četla a hluboko v srdci jsem věděla, že mé modlitby byly zodpovězeny. Islám byl tou pravdou, kterou jsem hledala celý život.

Pořád jsem se cítila špatně, že to tak vnímám. Starý pocit viny ze základní školy se vplížil zpátky: Jak mohu věřit v toto mylné náboženství? Snažila jsem se najít důkaz, který by mi ukázal, že islám není pravda, ale bylo to nemožné: všechny knihy, které tvrdí negativní věci o islámu, jsem již četla a věděla, že jsou lživé. Knihy pravící pozitivní věci o islámu, jsem vnímala jako pravdivé.

Rozhodla jsem se, že musím být muslimkou, ačkoli jsem se s tím nemohla smířit a nikomu jsem to neřekla. Četla jsem každou knihu, která se mi dostala do rukou, získala jsem kopii Koránu z knihovny, ale nemohla jsem to pochopit, jelikož to bylo ve středověké angličtině. To mne však neodradilo – věděla jsem, že je to pouze překlad a co jsem se z toho dověděla, to se mi moc líbilo. Věděla jsem, že islám je pro život a že neexistuje cesta zpátky a tak si musím být jistá. Skončila jsem studováním dva a půl roku, než jsem riskla vstoupit na chat v lednu 1997, což mělo změnit můj život. Na tomto chatu na muslimské webové stránce byli lidé velice ochotní. Když jsem tam vstoupila podruhé, pronesla jsem šahadah, prohlášení, které dělá z člověka muslima, před lidmi z celého světa.

 

www.islamreligion.com

 

 

Náhledy fotografií ze složky Ženy

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář