Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Kultura tolerance v islámu

20. 12. 2009

 

Dr. Jusuf Al-Qaradawi

 

Prezident Mezinárodní unie muslimských učenců — Katar

 

Náboženský fanatismus je jednou z nejvážnějších záležitostí, které mohou snadno zasít rozkol a nepřátelství a zažehnout požár války mezi společnostmi a dokonci i mezi členy jedné společnosti nebo země. Tolerance je jediným řešením na takové problémy a v islámu je to velice důležité učení, jež vede k mírnosti a sociálnímu pokoji.


Náboženský fanatismus zde neukazuje na to, být hrdý na vlastní víru nebo myšlení, s nímž je člověk ochotně spokojen, a za to nelze kárat. Naopak, náboženský fanatismus  znamená, že člověk se zcela izoluje se svou vírou nebo ideologií zatímco považuje všecky ostatní za svoje oponenty nebo nepřátele. To způsobuje, že má o nich zlé představy a chová zlo a šíří představy o násilí a nenávisti vůči nim, což způsobuje, že lidé přicházejí o výhodu žití v míru a klidu. Bezpečí je ve skutečnosti jedním z největších požehnání, které Alláh člověku věnoval. Proto Alláh připomenul Kurajšovcům tuto přízeň, řka:

 

Nechť slouží chrámu tohoto Pánu, jenž nasytil je a ochránil před hladem a zabezpečil je před strachem!

(Kurajšovci 106:3-5)

 

Dále Korán popisuje ráj jako místo výlučné bezpečnosti:

 

„Vstupte do nich s pokojem a bezpečni!“

(Al- Hidžr 15:46).

 

Korán také popisuje “hlad a strach” jako nejhorší věci, kterými může být společnost postihnuta:

 

A Bůh dal jim okusit oděvu hladu a strachu za to, čeho se dopustili.

(An-Nahl 16:112).

          

Někteří lidé se domnívají, že náboženská víra (nebo víra v náboženství) je nezbytně neoddělitelná od náboženského fanatismu, neboť osoba mající víru v určité náboženství věří, že je pravdivé a ostatní náboženství jsou falešná. Také věří, že jeho víra je cestou ke spáse a že kdokoli se nedrží jeho víry tak silně jako se “drží pevná ruka” nebude doveden ke spáse. Navíc si myslí, že ten, kdo nevěří v knihu, která mu byla zjevena a v proroka mu poslaného se určitě dostane do pekla, kde mu napomohou žádné jeho dobré skutky, neboť nebyly založeny na víře. Takové skutky nebudou mít žádnou hodnotu v očích Alláha, jelikož Všemohoucí Alláh praví:

 

Skutky těch, kdož neuvěřili, jsou jako přelud na poušti: žíznivý jej pokládá za vodu, avšak když k němu přijde, shledá, že je to nicota

(An-Núr 24:39)

 

Alláh také praví:

 

Činy těch, kdož v Pána svého nevěří, se popelu podobají, nad nímž se vítr rozpoutal v den bouřlivý. A oni nemají moc nad ničím z toho, co si vysloužili.

(Ibrahim 14:18)

 

Takové koncepty vůči druhým vytvářejí nepřátelství a nechuť mezi lidmi a v mnoha případech zapalují krvavé války mezi sektami a národy s různým náboženstvím (nebo vírou). Historie zaznamenala dozvuky takových nepřátelských konceptů, které se odehrály v rozličných dobách, jako v případě muslimů a křesťanů; stejně jako mezi sektami a školami přívrženců jednoho a samého náboženství jako v případě katolíků a protestantů, sunitů a šíitů.

 

Otázkou je: Jaké je řešení na tyto ideologicko-faktické problémy, které představují výzvu volající po konfrontaci a otázky bez odpovědí? Rád bych se chopil iniciativy (odpovědět na tuto otázku) řečením že: Islám již upravil tyto teoretické koncepty a materiální problémy skrze jasně dobře ustanovenou kulturu, která stojí pro toleranci a nikoli náboženský fanatismus, obeznámenost ne odcizení, lásku ne nenávist, dialog ne konflikt, shovívavost ne násilí, milost nikoli krutost a mír ne válku.

 

Zdroje kultury islámské tolerance

 

Zdroje islámské tolerance jsou nesčetné a dobře stanovené. Nepochybně nejlepším z nich je Svatý Korán, který položil základy tolerance ve svých mekkánských a medínských súrách skrze bezchybný rétorický sloh, který se obrací k celé lidské entitě: přesvědčivému rozumu, uspokojivému citu a motivující vůli. Navíc čtenáři vypozorují, že šaría a logické základy – na nichž bychom měli záviset při naší výzvě k toleranci stejně jako v jejím šíření a upevňování – jsou v zásadě odvozeny z Koránu.

     

Pak přijdou na řadu Prorokova Sirah (biografie) a Sunna, jež vysvětlují, objasňují a zpodrobňují (Korán). Sunna je teoretickým vysvětlením a praktickou aplikací Koránu, jak praví Všemohoucí Alláh:

 

Vyslali jsme je s důkazy jasnými a písmy; a nyní jsme tobě seslali připomenutí, abys lidem objasnil to, co jim bylo (dříve) sesláno - snad budou uvažovat!

(An-Nahl 16:44)

 

Pak přichází příklad nastolený Prorokovými společníky (kéž v nich Alláh nalezne zalíbení), zejména správně vedenými kalify. Je tomu tak proto, že jejich sunna (způsob života, rčení a skutky) je rozšířením Prorokovy Sunny, neboť oni byli Prorokovými učedníky, kteří následovali jeho vedení a odvozovali z toho své vyhlášky a příkazy, proto byli správně vedeni.

  

Taktéž bychom měli v tomto ohledu odkázat na rčení vůdčích Imámů Ummy, právníků a učenců, kteří jsou dědici Proroka a zprostředkovateli jeho vědomostí. Proto odmítávali překroucení extrémistů, neopodstatněná tvrzení lhářů a výklady ignorantů.

 

Zdroje kultury islámské tolerance také zahrnují muslimský odkaz, který dokazuje, že islám byl v průběhu historie založen na tolerantních vztazích se svými odpůrci. Tento princip nebyl nikdy porušen žádným kalifem, sultánem, vůdcem nebo vezírem na východě během kalifátu Umajadů, Abasidů nebo Otomanů, jak potvrzeno spravedlivě uvažujícími dějepisci na západě a jinde, jako jsou Thomas Arnold, Gustav Le Bon a další od nichž jsme citovali v několika našich knihách.

 

Znaky kultury islámské tolerance

 

Kultura islámské tolerance má mnoho znaků, ale existuje zvlášť významná charakteristika, a sice, že její povaha je náboženská a její zdroj je Božský, neboť je původně odvozen z Božích nařízeních a příkazů Proroka. To jí dává moc nad muslimy, prameníce z jejich srdcí a vědomí, aby se tomu podřídili a sladili s tím svá rozhodnutí motivovaná vírou a strachem z Alláha.

         

Existuje ohromný rozdíl mezi autoritou sekulárních zákonů, kterých se mnozí jedinci snaží zprostit a pokouší se obejít jejich rozhodnutí a mezi Božími výnosy, kdy byly věřícím dány dobré zprávy, že Všemohoucí Alláh v nich nalezne zalíbení, odmění je Rájem, věnuje jim klid a mír mysli a ve světském životě, když je budou ctít a dodržovat. Všemohoucí Alláh praví:

 

Kdokoliv zbožné skutky koná, ať muž či žena, a je věřící, toho vzkřísíme k životu překrásnému a věru je odměníme odměnou podle toho nejlepšího, co učinili.

(An-Nahl 16:97)

 

Ve víře založené a ideologické pilíře islámské tolerance

 

Kultura islámské tolerance je založena na množství pilířů ideologických a majících podobu víry, včetně následujících:

 

Potvrzení rozmanitosti

 

Prvním pilířem je potvrzení rozmanitosti nebo různorodosti jako přirozeného jevu a univerzální normy. Právě tak jako muslim věří v jedinečnost Stvořitele, věří v rozmanitost stvoření v různých oblastech.

    

Existuje etnická rozmanitost:

 

… a učinili jsme z vás národy a kmeny, abyste se vzájemně poznali.

(Al- Hudžurát 49:13)

 

Existuje také jazyková rozmanitost:

 

A patří k Jeho znamením stvoření nebes a země i rozličnost jazyků vašich i barev - a v tom je věru znamení pro lidstvo veškeré

(Ar-Rúm 30:22)

 

Navíc existuje náboženská rozmanitost:

 

Kdyby Pán tvůj chtěl, byl by věru učinil lidstvo národem jediným,avšak oni stále jsou ve sporech kromě těch, nad nimiž se Pán tvůj slitoval; a kvůli tomu je stvořil.

(Húd 11:118-119)

 

Exegeti (Koránu) uvedli (že to znamená) Alláh je stvořil, aby byli odlišní (1), poněvadž tak jako dal každému z nich intelekt a sílu vůle, jejich postoje a náboženství bude jiné a rozmanité. Dodatečně existuje sektářská a ideologická rozmanitost, uvnitř téhož náboženství, jelikož Alláh zjevil náboženství jako texty, které mohou být viděny a vykládány z různých pohledů. Kdyby si Alláh přál, aby byli všichni muslimové následující jeden názor a jednu školu, položil by celé náboženství na deifinitivně autentických a rozhodujících textech, aby nezbyl žádný prostor pro rozdílnost.

  

Mimoto existuje politická a stranická rozmanitost. Stejně jako rozmanitost škol je připuštěna ve Fiqhu (islámské právní teorii), rozmanitost stran by měla být dovolena i v politice, protože strany jsou školy v politice a školy jsou strany ve Fiqhu.(2)

 

Odlišnost je v souladu s Alláhovou vůlí

 

Druhým pilířem jest, že odlišnost náboženství vychází a shoduje se s vůlí Všemohoucího Alláha, která je vždy spojena s Jeho moudrostí. Proto by si Alláh nepřál nic, co neodráží Jeho moudrost jelikož “Přemoudrý” je jedno z Jeho Jmen. Tak ani netvoří nic nadarmo ani nevydává rozhodnutí bez dobrého důvodu.

     

Korán vyhlásil, že tato rozličnost v náboženství je podle vůle Alláha (budiž oslaven a povznesen), jak On praví:

 

Kdyby byl Pán tvůj chtěl, věru by byli všichni, kdož na zemi jsou, vesměs uvěřili. Chceš snad donutit lidi, aby se stali věřícími?

(Yunus 10:99)

 

a praví:

 

Kdyby Bůh chtěl, shromáždil by je jistě všechny na cestě správné, nebuď tedy jedním z pošetilých!

(Al-An`am 6:35)

 

Kdyby si Alláh přál učinit ze všech lidí správně vedené věřící, kteří by Jej vždy poslouchali, stvořil by je v jiné podobě (tj. s odlišnou přirozeností), tak jako stvořil anděly s přirozeným sklonem Ho poslouchat a uctívat. Alláh praví:

 

A pějí slávu Jeho dnem i nocí bez přestání.

(Al-Anbija’ 21:20)

 

…neodváží se neuposlechnout Boha v ničem, co jim přikázal, a vykonají vše, co jim bylo poručeno.

(At-Tahrim 66:6)

 

Jelikož je tato náboženská rozmanitost v souladu s Alláhovou vůlí, kdo by se mohl postavit proti Jeho vůli nebo si myslet, že vymaže všechna náboženství vyjma Jeho náboženství? Kdyby se o to pokoušel, dosáhl by jedině neúspěchu, neboť Alláhova vůle vždycky převládne a On je Jediný, Všemohoucí.

 

Odlišná hlediska budou smířena o Soudném dni

 

Třetí pilíř je ten, že nejsme odpovědní za vyúčtování těch, kdo se rozcházejí v náboženství a v doktrínách nebo jejich náboženské a etnické odchylky, které povstanou. Pouze Alláh, jako Stvořitel všeho, je povede k odpovědnosti, nikoli v tomto světském životě, ale na věčnosti. Toto bylo potvrzeno Koránem v různých souvislostech; obraceje se na Posla, Všemohoucí Alláh praví:

 

A jestliže se s tebou hádají, rci: „Bůh zná nejlépe, co děláte, a Bůh rozsoudí mezi vámi v den zmrtvýchvstání to, o čem jste se tak hádali.“

(Al- Hadž 22:68-69)

 

V jiné souvislosti v odkaze na Lid písma (židy a křesťany), Alláh praví:

 

Proto vyzývej k víře pravé a kráčej přímo, jak bylo ti poručeno! Nenásleduj scestná učení jejich, nýbrž rci: „Uvěřil jsem v to, co Bůh z Písma seslal, a bylo mi poručeno, abych jednal spravedlivě mezi vámi. Bůh naším je i vaším Pánem, my skutky své máme i vy skutky své máte a není mezi námi důvodů ke sporu; Bůh shromáždí nás všechny a u Něho je cíl konečný.

(Aš-Šúra 42:15)

 

Navíc Korán vypočítává přívržence odlišných náboženství, včetně lidí písma a uctívačů model, aby nám objasnil, že Alláh je jediný, kdo mezi nimi bude soudit o Dni vzkříšení:

 

A věru ti, kdož uvěřili a ti, kdož vyznávají židovství, sabejci, křesťané a zoroastrovci a ti, kdo k Bohu přidružují, zjistí, že Bůh mezi nimi rozliší v den zmrtvýchvstání, neboť Bůh svědkem je všech věcí.

(Al-Hadž 22:17)

 

Tato myšlenka nebo víra je příhodná k utišení melancholického pohledu na ostatní, bez ohledu na přesvědčení přívržence určitého náboženství a a jak se dívá na druhé. Je tomu tak proto, že každý přívrženec náboženství věří, že je veden a že druzí bloudí, a že on je ten, který vidí, zatímco druzí jsou slepí. Pořád, toto všechno bude rozsouzeno Alláhem o Dni vzkříšení, kdy všechna tajemství (skutky, modlitby atd.) budou prozkoumány co do opravdovosti:

 

V ten den jim dá Bůh v plné míře podle jejich víry skutečné a poznají, že Bůh je skutečnost zjevná.

(An-Núr 24:25)

 

Považování lidstva za jednu rodinu

 

Čtvrtým pilířem je, že islám považuje celé lidstvo – zahrnující lidi všech ras, barev, jazyků, zemí a tříd – za jednu rodinu patřící jednomu Pánu jako svému Stvořiteli a jednomu člověku jako svému otci. Korán vyzývá všechny lidi:

 

Lidé, bojte se Pána svého, jenž stvořil vás z bytosti jediné a stvořil z ní manželku její a rozmnožil je oba v množství velké mužů a žen. A bojte se Boha, v Jehož jménu se vzájemně prosíte, a dbejte na lůna, neboť Bůh zajisté nad vámi je pozorovatelem.

(An-Nisa’ 4:1)

 

Slovo “lůna” lze v této souvislosti vyložit jako odkaz na lidská lůna (která je spojují jako rodinu). Osvětlujíce tento význam, muslimský (arabský) básník řekl (v překladu): “Jelikož pocházím z prachu, celé lidstvo je mým příbuzenstvem!”

  

Posel islámu vyhlásil tento fakt – tj.jednotu lidské rodiny – před velikým davem muslimů o Pouti na rozloučenou (Hadžatul-Wada`), řka: “Lidé! Vskutku, Váš Pán je jeden a váš otec je jeden. Všichni pocházíte z Adama, a Adam byl (stvořen) z prachu. Arab není nadřazen nearabovi a nearab nemá svrchovanost nad Arabem kromě ve zbožnosti. Nejctnostnější z vás v očích Alláha jsou ti z nejlepším chováním.”(3) Toto Prorokovo rčení potvrzuje obsah následujícího vznešeného verše ze súry Al-Hudžurát:

 

Lidé, věru jsme vás stvořili z muže a ženy a učinili jsme z vás národy a kmeny, abyste se vzájemně poznali. Avšak nejvznešenější z vás před Bohem je ten, kdo je nejbohabojnější - a Bůh je vševědoucí a dobře zpravený.

(Al- Hudžurát 49:13)

 

“Muž a žena” uvádění v tomto verši jsou Adam a Eva, kteří jsou rodiči všech lidských bytostí. Toto může být potvrzeno také hadíthem vypravovaným Ahmadem a Abu Dawudem z pověření Zajda Ibn Arqama, ač jeho isnád (řetězec vypravěčů) zůstává slabý. Zní tak, že Prorok (pokoj a požehnání s ním) říkával po skončení každé modlitby: “Ó Alláhu, Pane náš a Pane a Vlastníku všeho, dosvědčuji, že ty jsi jediný (Bůh), bez partnerů (v uctívání). Ó Alláhu, Pane náš a Pane a Vlastníku všeho, dosvědčuji, že Muhammad je Tvůj služebník a Tvůj Posel. Ó Alláhu, Pane náš a Pane a Vlastníku všeho, dosvědčuji, že všichni tví služebníci jsou bratři (a sestry).”(4)

 

Navíc Korán dokázal, že existuje náboženské bratrství (nebo bratrství v náboženství) mezi věřícími nebo přívrženci jednoho náboženství, jelikož Všemohoucí Alláh praví, 

 

Věřící jsou si přece bratry …

(Al- Hudžurát 49:10)

 

a

 

…a stali jste se – díky milosti jeho – bratry…

(Alu `Imran 3:103)

 

Korán také potvrzuje, že existuje "národní" a "kmenové" bratrství jako to, co bylo potvrzeno mezi poslem a jeho lidmi, kteří v něj věřili:

 

A vyslali jsme k Adovcům bratra jejich Húda, …

(Al-A`raf 7:65)

 

A poslali jsme již kdysi k Thamúdovcům bratra jejich Sáliha …

(An-Naml 27:45)

 

Bratrství zde není rozhodně náboženské, nýbrž národnostní.

 

Proto každý posel začínal výzvu ke svým lidem slovy jako:

 

„Lide můj, uctívejte Boha a nemějte žádné božstvo jiné kromě Něho!

(Al-A`raf 7:59)

 

Podle toho existuje nepohybně lidské bratrství sahající k Adamovi, praotci lidstva. Proto také Korán nazývá všechni lidi:  Synové Adama! na pěti různých místech.

   

Vzdávání pocty člověku pro jeho lidskost

 

Pátým pilířem tolerance v islámu je to, že člověk byl poctěn v podstatě za ctnost bytí člověkem, bez ohledu na barvu své kůže, očí nebo vlasů nebo jak vypadá jeho nos nebo tvář a bez ohledu na to jaký je jeho jazyk, země, rasa, společenská třída nebo vyznání.

    

Je tomu tak proto, že “poctění” z hlediska Koránu je založeno na lidském bytí “syny Adama,” jak praví Všemohoucí Alláh:

 

Věru jsme milostí Svou syny Adamovy poctili a na pevnině i na moři jsme je nosili a obživu jsme jim uštědřili výtečnou a před mnohými z těch, jež jsme stvořili, přednost jsme jim dali významnou.

(Al-Isra’ 17:70)

 

Alláh také praví:

 

Stvořili jsme věru člověka v postavě nejkrásnější

(At-Tin 95:4)

 

Milosrdný! Koránu naučil, člověka stvořil, vysvětlení jej naučil.

(Ar-Rahman 55:1-4)

 

Alláh navíc praví v prvních zjevených verších Koránu:

 

Přednášej, vždyť Pán tvůj je nadmíru štědrý, ten, jenž naučil perem, naučil člověka, co ještě neznal.

(Al-`Alaq 96:3-5)

 

Korán taktéž vypravuje:

 

Hle, Pán tvůj k andělům pravil:”Umístím na zemi náměstka!” I řekli:”Chceš tam ustanovit někoho, kdo pohoršení na ní bude šířit a krev na ni prolévat, zatímco my slávu Tvou pějeme a svátost Tvou prohlašujeme?” Pravil:”Já věru znám, co vy neznáte!”

(Al-Baqarah 2:30)

 

Byl uspořádán závod mezi Adamem – praotcem lidstva – a anděly a ten ukázal jeho nadřazenost nad nimi. Ze všech těchto důvodů islám určuje, že člověk by měl být ctěn. Proto není dovoleno mu škodit nebo ho urážet, nebo ho pomlouvat slovy, která by se mu nelíbila, že je jimi opisován, ani kdyby byla pravdivá, protože by ho to obtěžovalo. Dokonce i po smrti se o něm mají říkat jen dobré věci a posvátnost jeho těla nesmí být narušena, ať je naživu nebo mrtev; hadith zní: “Lámání kostí mrtvému je stejně odporné jako lámání kostí živému.”(5) 

  

Jeden z autentických hadíthů, který je zvláště průkazný v tomto hledu je hadíth zaznamenaný Al-Bucharim a Muslimem, vypravující, že jednou procházel kolem Proroka (pokoj a požehnání s ním) pohřební průvod zatímco on povstal na znamení úcty. Společníci poznamenali: “Posle Alláha! To je pohřební procesí židovského muže!” ve smyslu, že se nejednalo o muslima. Prorokova odpověď přišla s těmito znamenitými slovy: “Copak to není duše?”(6) Jak působivý je tento Prorokův postoj! A jak výmluvné je toto zdůvodnění! “Copak to není duše?” Ano, byla to lidská duše; a v islámu je každá duše respektována a posvátná. (Prorok tak pravil) navzdory nesčetným urážkám a škodění židů jemu a jeho společníkům.

 

Projevování laskavosti a spravedlivé jednání s pokojnými nemuslimy

 

Šestý pilíř je potvrzením laskavého a spravedlivého jednání s pokojnými nemuslimy. Zaznamenal jsem toto v první knize, kterou jsem napsal - “Al-Halal wal-Haram fil-Islam” (Dovolené a zakázané v islámu) – před půl stoletím. Pod titulem “Muslimské vztahy s nemuslimy,” jsem napsal:

  

"Zvažujíce islámská učení ohledně jednání s nemuslimy ve vztahu k tomu, co je dovoleno a zakázáno, shledáme, že následující dva verše Koránu jsou dostatečné jako souhrnné směrnice k tomu. Všemohoucí Alláh praví,

 

Bůh vám nezakazuje, abyste byli dobří a spravedliví vůči těm, kdož nebojovali proti vám kvůli náboženství a nevyhnali vás z příbytků vašich, neboť Bůh věru miluje poctivé. Avšak Bůh vám zakazuje brát si za přátele ty, kteří proti vám bojovali kvůli náboženství, a ty, kteří vás vyhnali z příbytků vašich, a ty, kteří pomáhali při vašem vyhánění. A ti, kdož se s nimi budou přátelit, jsou nespravedliví!

(Al-Mumtahanah 60:8-9)

 

První z těchto dvou veršů nejenže vyzývají ke spravedlnosti a férovosti v jednání s nemuslimy, kteří ani nebojovali s muslimy kvůli náboženství ani je nevyhnali z jejich domovů – to jest, kteří s muslimy ani neválčí ani nejsou nepřátelští – nýbrž také pobízí muslimy, aby k nim byli laskaví a spravedliví. Slovo “birr” (jehož význam je nepřímo přeložen výše jako “být dobří”) rozsáhle značí (rozmanité a) širokorozsahové významy  “dobroty,” (a v tomto významu) je navíc spravedlnost. Proto muslimové užívají “birr” aby popsali nejsvědomitější právo muslimů: birr-ul-walidajn (jednat s rodiči svědomitě a laskavě).

 

Řekli jsme, že (první) k tomuto (spravedlnosti a laskavému zacházení) “vyzývá” neboť Alláh praví, "neboť Bůh věru miluje poctivé" a věřící se vždy co nejlépe snaží dělat to, co Alláh miluje. Dosti zajímavě verš začíná slovy: “Alláh vám nezakazuje …” ale toto neodporuje smyslu “vyzývání a pobízení (birr)” jak vyloženo ve verši. Protože užitím tohoto vyjádření chtěl Alláh odstranit z lidských myslí chybnou myšlenku, že nemuslimové – jsouce přívrženci odlišných náboženství – si nezasluhují žádnou spravedlnost, cit nebo laskavé zacházení (od muslimů). Takto Všemohoucí Alláh objasnil, že nezakázal věřícím projevovat laskavost nemuslimům “obecně” ale pouze těm, kdo jsou s nimi ve válce anebo jsou nepřátelští.

 

Nepřátelství mezi lidmi není trvalé

 

Sedmý pilíř, který islám potvrdil, naučil muslimy a vštípil jejich myslím a vědomí, že lidé mohou být vzájemně nepřátelští z různých příčin – náboženských nebo světských – avšak jejich nepřátelství – ať se zakládá na pravdě či lži – netrvá věčně. Jelikož naše srdce se mění stejně jako podmínky a okolnosti. Takto může být včerejší nepřítel dnes přítelem a dnešní odpůrce může být zítra zastáncem. Takové jest významné pravidlo ve vzájemných lidských vztazích, takže by neměli přehánět svoje nepřátelství do takové míry, aby nezbyl prostor pro smíření. Toto bylo jasně dotvrzeno Koránem. Na počátku súry Al-Mumtahana Alláh zakazuje muslimům brát si Alláhovy nepřátele – kteří jsou i jejich nepřáteli – za přátele (verš 60:1), poskytujíce příklad pevnosti projevované prorokem Ibrahimem (Abraham) a těmi, kdož byli s ním, když pravili svému lidu:

 

„My nemáme odpovědnost za vás a za to, co místo Boha ctíte; my se vás zříkáme a propuklo mezi námi a vámi nepřátelství a nenávist až navěky, dokud neuvěříte v Boha jediného!“

(Al-Mumtahanah 60:4)

 

Potom Všemohoucí Alláh praví,

 

Možná že Bůh způsobí, že mezi vámi a těmi, s nimiž jste v nepřátelství, zavládne láska, neboť Bůh je všemohoucí a Bůh je nejvýš odpouštějící a slitovný.

(Al-Mumtahanah 60:7)

  

Tato možnost vyjádřená slovy “Možná že…” naplňuje srdce nadějí, že city se mohou změnit od nepřátelství a nenávisti k lásce a soucitu. Je tomu tak proto, že Alláh je Mocný, je schopen měnit city, jelikož ovládá srdce. Je také Slitovný, takže odpustí předchozí nenávist a zášť; a Milosrdný, takže by projevil milosrdenství svým služebníkům, jejichž srdce jsou osvobozena od takových nepřátelských pocitů. Proto muslimové obvykle opakují: “Nenáviď svého odpůrce mírně, jelikož se může jednoho dne stát svým zastáncem”.(7)

 

Výzva k dialogu nejlepším způsobem

 

Osmý pilíř islámské tolerance je výzvou pro vedení rozhovorů s oponenty férovým způsobem, jak vyjádřeno rčením Alláha:

 

Vyzývej k cestě Pána svého moudrostí i kázáním krásným a veď s nimi spor slovy nejlepšími! Pán tvůj zná nejlépe ty, kdož z cesty Jeho zbloudili, a zná dobře i ty, kdož správně jsou vedeni.

(An-Nahl 16:125)

 

“Vyzývání k cestě Pána moudrostí i kázáním krásným” se většinou děje se zastánci, kdežto “vedení sporu slovy nejlepšími” se dělá – také ve většině případů – s odpůrci. Takto je muslimům nařízeno jejich Pánem, aby vedli spory s těmi, kdo jim odporují, nejlepším způsobem, který bude těmito odpůrci přijat.

     

“Vedení sporu slovy nejlepšími” odkazuje na dialog, k němuž zveme své oponenty. Takový dialog nerozněcuje hořkost v srdcích ani nečeří rozdílnosti a rozkol; naopak smiřuje oponenty a sbližuje jejich srdce, jak praví Všemohoucí Alláh ohledně argumentace s lidmi písma:

 

Nepři se s vlastníky Písma, leda způsobem nejvhodnějším a pouze s těmi z nich, kdož nespravedliví jsou. A rcete: „Uvěřili jsme v to, co bylo sesláno nám, i v to, co bylo sesláno vám, a náš Bůh a váš Bůh jedno jsou; a my do vůle Jeho jsme odevzdáni.“

(Al-`Ankabut 29:46)

 

Tento verš se soustředí na běžné všeobecné body, v něž obě strany věří, nikoli na body rozdílnosti a dělání rozdílů. Toto je jeden za základů férového dialogu. Proto je dialog mezi oponenty v islámu nezbytný a neakceptuje “konflikt” mezi nimi jako nevyhnutelnost, jak tvrdil Samuel Huntington, americký strategický spisovatel.

 

Islámsko-křesťanský dialog započal před čtyřiceti lety a významné aktivity byly podnikány donedávna. Sám jsem se zúčastnil více než jedné konference přijímající tento dialog včetně konference Muslimsko-křesťanský summit pořádané v Římě v říjnu 2001, vyžadovaného Komunitou svatého Egidia, jehož se zúčastnili prominentní muslimské a křesťanské osobnosti; Muslimsko-křesťanského summitu konaného v Barceloně 2003; a Muslimsko-křesťanského dialogu s Východními církvemi v Káhiře. Jenže po prohlášení papeže Benedikta XVI. na jeho lekci v Německu 12.září 2006, při níž urazil islám a jeho Proroka, krédo, šaríu a civilizaci, dialog mezi muslimy a křesťany ustal, dokud se neobjevila jiná situace a neodstranila tuto urážku.

    

Nejvyšší stupně tolerance jsou jedině od muslimů

 

Devátým pilířem je, že nejvyšší stupně tolerance mají být projevovány jedinými muslimy, jelikož existuje několik stupňů nebo úrovní náboženské a ideologické tolerance: Nejnižším stupněm tolerance je zabezpečit svobodu náboženství a vyznání pro vašeho odpůrce, aniž by byl povinen obrátit se na vaše náboženství nebo víru (v některých případech, když odpůrce odmítne jej fanatici odsoudí k smrti, mučení, zabavení majetku, vyhoštění nebo jiné formě trestu nebo útlaku praktikovanými proti odpůrcům ve víře) … Proto by je měli nechat věřit volně (v jakékoli náboženství si přejí) ale nedovolují jim praktikovat jejich náboženské povinnosti a vyhýbat se dělání toho, co je podle jejich víry zakázáno.

   

Střední stupeň tolerance je nechat ho věřit v libovolné náboženství nebo víru jak chce, aniž by byl povinen vzdát se dělání něčeho povinného nebo dělat něco zakázaného podle jeho víry. Například, jelikož židé věří, že je zakázáno pracovat v sobotu, není dovoleno poručit nějakou práci židovi v tento den, poněvadž by to dělal s pocitem, že neposlouchá své náboženství.(8) Podobně, jelikož křesťané věří, že v neděli musejí jít do kostela, nemělo by se jim tento den v tom bránit.

 

Stupeň hned nad touto úrovní je neutahovat sevření nad odpůrci v tom, co sami věří, že je dovoleno podle jejich náboženství nebo vyznání, dokonce ačkoli vy věříte, že je to zakázáno ve vašem náboženství nebo víře. Toto muslimové dělají se svými občany zimmi (nemuslimy žijícími pod ochranou islámské vlády), pozvedajíce se tak na nejvyšší stupeň tolerance. Nezakazují nemuslimovi praktikovat nic, o čem věří, že je dovoleno v jeho náboženství, přestože by to mohli udělat v rámci zavedení šaríe a vzhledem k náboženství islámského státu a nebyli by obviněni ze žádného náboženského fanatismu jednoduše proto, že pokud náboženství něco dovoluje, tak to ještě neznamená, že to jeho přívrženci musejí dělat.

 

Pro ilustraci náboženství magiana například mu dovoluje oženit se se svou matkou nebo sestrou, avšak klidně si může vzít kteroukoli jinou ženu. Stejně tak křesťanství dovoluje jíst vepřové, ale křesťan ho nemusí jíst celý život, protože místo toho může jíst maso krav, ovcí nebo ptáků. Stejný případ je s chamrem (obecně opijáty): některé křesťanské knihy uvádějí, že je dovoleno pít chamr nebo malé množství na léčení žaludku, jenže není povinností v křesťanství, že křesťan musí pít chamr.

 

Proto kdyby islám řekl zimmi, aby se zdrželi ženění s blízkými příbuznými (incestní sňatek), pití chamru a jezení vepřového na znamení ohledu na pocity muslimských druhů, na straně zimmi by nebylo žádné náboženské provinění, neboť nedělání takových věcí by nebylo považováno za hřích nebo odporný skutek v jejich náboženstvích ani by nezanedbávali žádnou posvátnou povinnost, kdyby to nedělali.

 

Navzdory tomu to po nich islám nežádá, neboť nechce vynakládat žádný tlak na nemuslimy v tom, co věří, že je dovolené a taktioislám nařídil muslimům, aby je nechali svobodné v jejich vlastním náboženství.

 

Duch tolerance mezi muslimy

   

Desátý pilíř islámské tolerance je to, co zveme “duch náboženské tolerance” mezi muslimy. Existuje cosi, co není zahrnuto v právech, která jsou regulována zákony, vázána soudní mocí a na jejichž plnění dohlíží vlády: to jest duch shovívavosti, který se odráží v jednání s ostatními laskavě a jemně, zachovávání práv bližních a šíření vznešených lidských ctností jako jsou odpovědnost, milosrdenství a dobročinnost. Každodenní život potřebuje tyto věci a žádný zákon ani soudní pravomoc je nedovede nahradit. Tento duch je téměř výhradně k nalezení vprostřed muslimské komunity.

 

Tato shovívavost nebo tolerance je průkazně vyjádřena Koránem, kdy se hovoří o rodičích polyteistů, kteří se snaží syna odvrátit od monoteismu k polyteismu:

 

Buď k nim na tomto světě laskavý …

(Luqman 31:15)

 

Korán také popisuje Alláhovy spravedlivé služebníky jako:

 

A krmili jídlem pro lásku svou k Němu chuďasa, sirotka i zajatce

(Al-Insan 76:8)

 

Když byl tento verš zjeven jediní zajatci byli polyteisté. Jiné koranické prohlášení odpovídá na pochybnost nadnesenou některými muslimy, zda je možno utrácet za svoje příbuzné a bližní, kteří trvají na přijímání polyteismu:

 

To, co rozdáváte dobrého, je ve prospěch vás samých, avšak vydávejte jen z touhy popatřit na tvář Boží. A to, co vydáte dobrého, bude vám plně nahrazeno a nebude vám ukřivděno.

(Al-Baqarah 2:272)

   

Muhammad Ibnul-Hasan, jeden z přívrženců Abu Hanifaha, který zaznamenal jeho mazhab (islámskou právní školu), vypravoval, že když byl lidem z Mekky odepřen déšť, Prorok (pokoj a požehnání s ním) jim poslal peníze, aby byly rozdány mezi chudými lidmi.(9) Učinil tak navzdory těžkostem a škodě, kterou on a jeho společníci z jejich rukou utrpěli. Navíc Ahmad a dva Šejchové (Al-Buchari a Muslim) vypravovali, že Asma’ Bint Abu Bakr pravila, “Moje matka ke mně přišla, když byla pohanka, dodržujíc smlouvu s Kurajši (na níž se dohodli s Prorokem). Šla jsem k Prorokovi (pokoj a požehnání s ním) a řekla, ‘Posle Alláha! Moje matka ke mně přišla a přeje si ode mě odměnu. Mám s ní být v dobrých vztazích?’ Pravil, “Ano, zachovej s ní dobré vztahy.’”(10) 

 

Ukazujíce, jak by měli muslimové eticky vést spory se svými odpůrci ve víře, Korán stanovuje:

 

Nepři se s vlastníky Písma, leda způsobem nejvhodnějším a pouze s těmi z nich, kdož nespravedliví jsou …

(Al-`Ankabut 29:46)

 

Tato laskavost je jasně ztělesněna Prorokovým jednáním s lidmi písma, ať už židy nebo křesťany. Navštěvoval je, jednal s nimi pohostině a laskavě, navštěvoval jejich nemocné a obchodoval s nimi. V Prorokově biografii podle Ibn Ishaqa, tento uvedl, že když se delegace z Nedžranu – tvořená křesťany  – dostavila k Prorokovi (pokoj a požehnání s ním) do Medíny, vstoupili od jeho mešity odpoledne. Přišel čas vykonat jejich modlitbu, tak se postavili, aby ji provedli v mešitě. Lidé jim v tom chtěli zabránit, jenže Posel Alláha (pokoj a požehnání s ním) pravil, “Nechte je!” Proto vykonali svou modlitbu obráceni východním směrem.(11)

    

Komentujíce příběh ve své “Al-Hady An-Nabawi”, Ibnul-Qajjim z toho odvodil následující soudní rozhodnutí: Je možné dovolit lidem písma vstupovat do muslimských mešit a umožnit jim, aby vykonali své modlitby uvnitř v přítomnosti muslimů dokud se to děje prozatímně nebo náhodně, jelikož by jim nemělo být dovoleno to dělat pravidelně.(12)

 

Abu `Ubajd vypravoval v “Al-Amwal” z pověření Sa`jda Ibnul-Musajjaba, že Posel Alláha (pokoj a požehnání s ním) připsal část almužen, aby byla dávána židovské domácnosti.(13)  

     

Al-Buchari vypravoval z pověření Anase, že Prorok (pokoj a požehnání s ním) jednou navštívil židovského muže, když byl nemocen a požádal ho, aby se obrátil na islám. Muž islám akceptoval, takže Prorok vyšel se slovy, “Chvála Alláhu, Jenž ho skrze mne zachránil před peklem.”(14) Al-Buchari taktéž vypravoval, že Prorok (pokoj a požehnání s ním) zemřel, když bylo jeho brnění upsáno židovi, neboť mu za to prodal potraviny pro jeho rodinu.(15) Prorok (pokoj a požehnání s ním) si mohl vypůjčit co potřeboval od svých společníků, kteří by ho nikdy nenechali padnout, ale chtěl naučit své přívržence lekci. Z téhož důvodu Prorok (pokoj a požehnání s ním) přijímal dary od nemuslimů (16); také u některých z nich hledal pomoc v době míru i války, dokud si byl jist, že budou loajální a neuškodí mu ani proti němu nebudou kout pikle.

 

Navíc byla islámská tolerance demonstrována způsobem společníků a jejich následovníků, jakým jednali s nemuslimy.

 

`Umar přikázal, aby byla pevná penze vyplácena židovskému muži a jeho rodině z veřejného pokladu, pak pravil, “Všemohoucí Alláh praví,

 

‘Almužny jsou pouze pro chudé a nuzné …’

(At-Taubah 9:60)

 

Tento muž patří mezi nuzné z lidí písma.”(17)

        

Na cestě do Aš-Šamu (oblast současné Palestiny, Jordánska. Libanonu a Sýrie), `Umar míjel jakési malomocné křesťany. Nařídil vydat jim příspěvek z veřejného pokladu. Dále, přestože Abu Lu’lu’ah Al-Madžusi – který byl zimmi – ho pobodal (a způsobil tak jeho nadcházející smrt), to nezabránilo `Umar, aby instruoval budoucího kalifa: “A radím mu, aby zachovával (práva zimmi, kteří jsou pod) ochranou Alláha a Jeho Posla (pokoj a požehnání s ním): měl by plnit jejich smlouvu (ochrany) a bojovat za nimi (tj.bojovat na jejich obranu), a neměli by být obtíženi ničím, co přesahuje jejich možnosti.”(18)  

     

`Abdullah Ibn `Amr instruoval svého sluhu, aby dal jeho židovskému sousedovi z udhijah (obětovaného zvířete). Udělal to jednou a potom znovu, až se jeho sluha divil, a zeptal se ho, proč se tak moc stará o židovského souseda. Ibn `Amr pravil, “Prorok (pokoj a požehnání s ním) pravil, ‘Džibril (Gabriel) mi radíval (abych zachovával dobrý vztah se svým) bližním až jsem si myslel, že ho udělá mým dědicem.”(19) Mimoto když matka Al-Harithe Ibn Abi Rabi`aha – který byl křesťan – zemřela, společníci Proroka se přidali k jejímu pohřebnímu průvodu (k hrobu).(20)

             

Někteří proslulí následovníci (Prorokových společníků) připisovali část almužen ke skončení půstu (sadaqatul-fitr) křesťanským mnichům a neviděli pro to žádnou zákonnou překážku. Někteří z nich – včetně `Ikrimaha, Ibn Sirina a Az-Zuhriho – dokonce tvrdili, že je dovoleno dávat pomoc ze samotného zakátu (povinné dobročinnosti). Dodatečně Ibn Abi Šajbah, strýc Džabir Ibn Zajda z otcovy strany, vypravoval, že (Džabir) obdržel dotaz: Kde by měl být sadaqah (almužny) dán (tj. komu by měly být dány?); a ten pravil: “Vašim muslimským druhům a těm, kdo jsou pod jejich ochranou (tj zimmi)…”(21)

    

Soudce `Ijad citoval v Tartibul-Madarik, že Ad-Daraqutni vypravoval, že jednou `Abdun Ibn Sa`id – který byl křesťanským vezírem kalifa Al-Mu`tadida Billaha z Abbasidů – vstoupil k soudci Isma`ilu Ibn Ishaqovi (22), který vstal, aby ho přivítal, ale těm, kdo byli přítomni se tento skutek nezamlouval. Potom, co vezír odešel, soudce Isma`il pravil: “Vím, že se vám nelíbilo, co jsem udělal, avšak Všemohoucí Alláh praví,

 

Bůh vám nezakazuje, abyste byli dobří a spravedliví vůči těm, kdož nebojovali proti vám kvůli náboženství a nevyhnali vás z příbytků vašich, neboť Bůh věru miluje poctivé.

(Al-Mumtahanah 60:8)

 

Tento muž plní potřeby muslimů a pracuje jako vyslanec (nebo prostředník) mezi námi a Al-Mu`tadidem… Toto je také součást Al-Birr (zbožnosti, spravedlivosti a každého a všech skutků polušnosti Alláha; viz Al-Baqarah 2:189).(23)  

_______________________

(1) Tento výklad byl připsán Al-Hasanovi, Muqatilovi a `Ata’ovi. Viz: Al-Qurtubi (9/99) a Ibn Kathir (2/610). 

(2) Viz naše kniha: Min Fiqhid-Daulah fil-Islam, kapitola “Mnohačetnost stran v islámském státě,” str. 147-161, publikováno Daruš-Šuruq, Káhira.

(3) Vypravoval Ahmad v Al-Musnad (23489), a ověřovatelé pravosti uvedli, že jeho isnád (řetězec vypravěčů) je autentický až po ty, kdo to vyslechli od Proroka (pokoj a požehnání s ním). Také Al-Hajthami uvedl v Madžma`uz-Zawa’id: Bylo vypravováno Ahmadem a jeho zprostředkovatelé jsou známi pro autentická vypravování (3/586).   

(4) Vypravoval Ahmad v Al-Musnad (19293), a ověřovatelé pravosti uvedli, že jeho řetězec vypravěčů je slabý; také vypravoval Abu Dawud v sekci “Modlitba” (1508), a Al-Bajhaqi v Aš-Šu`ab (1/433) z pověření Zajda Ibn Arqama.

(5) Zaznamenal Ahmad v Al-Musnad (24686) z pověření `Aiši, a její ověřovatelé uvedli, že zprostředkovatelé jsou důvěryhodní jako doloženo dvěma Šejchy (Al-Buchari a Muslim). Hadith byl zaznamenán i Abu Dawudem (3207), Ibn Madžahem (1616), a Ibn Hibbanem (3167), vždy v kapitole zabývající se “Al-Džana’iz” (pohřby)”

(6) Zaznamenal Al-Buchari v “Pohřby” (1312), Muslim v “Pohřby” (961), Ahmad v Al-Musnad (23842), An-Nasa’i v “Pohřby” (1921) zpověření Qajse Ibn Sa`da a Sahla Ibn Hunajfa.  

(7) Zaznamenal At-Tirmizi v “Spravedlivé a dobré vztahy” (1997) zpověření Abu Hurajraha; Abu `Isa pravil: “Tento hadíth je podivný, jelikož neznáme jeho isnád (řetězev vypravěčů) vyjma z cesty jeho předání.” Hadith byl zaznamenán také z pověření Ajjuba s odlišným isnádem. Navíc byl vypravován Al-Hasanem Ibn Abi Dža`farem, jehož vypravování je slabé s přenosem od Proroka (pokoj a požehnání s ním), ale doložené ověření (stejné cesty přenosu) je, že znění (této hadith) bylo připsáno konkrétně `Alimu. (Následující část byla zkrácena, aby se vyhlo nadbytečnosti). Dodatečně byl tento hadith zaznamenán Ibn Abi Šajbahem v jeho Musannaf (37026), Al-Bucharim v Al-Adab Al-Mufrad (1321), a Al-Bajhaqim v Aš-Šu`ab (6593). Konečně Al-Albani ji zaznamenal mezi autentickými tradicemi z Al-Buchariho Al-Adab Al-Mufrad (992) stejně jako z At-Tirmiziho Sunan (1625).    

(8) Je uvedeno v Ghajatul-Muntaha, knize Hanbali: “Je zakázáno přimět žida (pracovat) o sobotě a tento zákaz je trvalý pro židy jako zákonná výjimka z práce ve volnu jak An-Nasa’i a At-Tirmizi vypravovali: ‘… a vy židé konkrétně nesmíte překračovat Sabat.’” (kap. 2, str. 604). 

(9) Šarhus-Sijar Al-Kabir, kap. 1, str. 144.

(10) Zaznamenal Al-Buchari v “Dary a jejich výtečnost” (2620), Muslim v “Zakah” (1003), Ahmad v Al-Musnad (26913), a Abu Dawud v “Zakah” (1668).

(11) Ibn Hišam, Sirah (1/573).

(12) Zadul-Ma`ad, kap. 3, As-Sunnah Al-Muhammadijjah edice.

(13) Abu `Ubajd, Al-Amwal, str. 613.

(14) Zaznamenal Al-Buchari v “Pohřby” (1356), Abu Dawud v “Pohřby” (1290), Ahmad v Al-Musnad (12792), a Ibn Hibban v “Pohřby” (2960)

(15) Zaznamenal Al-Buchari v “Džihád a životopisy” (2916) z pověření `Aiši, An-Nasa’i v “Prodeje” (4651), Ibn Madžah v “Úpisy” (2438), Ahmad v Al-Musnad (25998), a Ibn Hibban v “Upisování” (59369).  

(16) Například přijal dary od Al-Muqawqise, vládce Egypta. (Al-Bidajah wan-Nihajah, 5/340). 

(17) Abu Jusuf, Al-Charadž, str. 26. Viz také naši knihu: Fiqhuz-Zakah, kap. 2, str. 705-706

(18) Zaznamenal Al-Buchari v “Pohřby” (1392) zpověření `Amra Ibn Majmuna.

(19) Příběh byl vypravován Abu Dawudem v “Al-Adab” (morálka) (5152) a At-Tirmizi v “Spravedlivé a dobré vztahy” (1942). Hadith marfu` (hadith přímo vystopovaný k Prorokovi) (citován v textu) byl vypravován Al-Bucharim v “Al-Adab” (6015) z pověření Ibn `Umara, Muslimem v “Al-Adab” (2624), a Ibn Madžahem z pověření `Aiši taktéž v “Al-Adab” (3673).

(20) Příběh byl vyprávěn `Abdur-Razzaqem v jeho Musannaf (6/36).

(21) Ibn Hazm to uvedl v Al-Muhalla (5/117).

(22) Proslulý učenec Maliki  a soudce Baghdádu (zemřel 282 hidž). Viz jeho biografie v Tartibul-Madarik (3/166-181), edice Darul-Hajah, Bejrut, ed. Ahmad Bakir Mahmud.   

(23) Tamtéž, str. 174.

 

Jusuf Al-Qaradawi je vůdcem Evropské rady pro fatwy a výzkum (ECFR) a Prezidentem mezinárodní unie muslimských učenců (IUMS). Na poli da`wah a islámského hnutí je aktivní po více než půl století.

 

 www.readingislam.com

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář