Muslimka

Otázka: Vážení učenci, as-salamu `alejkum wa rahmatulláh. Nyní někteří učenci tvrdí, že niqáb (obličejový závoj) nemá náboženské opodstatnění, nýbrž je to zvyková praktika, a proto je dovoleno vládci vydat zákona kategoricky ho zakazující na základě toho, že má na takový zákaz právo. Takže, jaký je v tomto výnos šaríe?  

Poradce: Radžab Abu Malíh

Odpověď: Wa `alejkumas-salam warahmatulláhi wabarakatuh.

Ve jménu Alláha, milosrdného, slitovného.

Všechna chvála náleží Alláhu a pokoj a požehnání Jeho Poslu.

Drahý tazateli, vážíme si veliké důvěry, kterou jsi nám projevil, snažně prosící Všemohoucího Alláha, aby nám pomáhal sloužit Jeho věci a odměnil naše úsilí.

Niqáb je doporučen mnoha učenci škol fiqhu, zatímco jiní ho mají za povinný. Tak či onak, za normálních okolbností je dovolený. 

Ve své odpovědi na tvou otázku dr. Radžab Abu Malíh, držitel doktorátu filosofie a poradce pro šaríu pro IslamoOnline.net stanovil,

Niqáb je za normálních okolností dovolený a doporučený v případech strachu z pokušení. Ti, kdo se drží názoru, že je povinný, nemají žádný solidní důkaz, aby opodstatnili toto hledisko, zatímco ti, co tvrdí, že jde o nedávno zavedenou bid`ah (inovaci v náboženství) opomíjejí právní realitu a praktickou fait accompli. Naopak, není ani povinný ani zakázaný; může být dovolený nebo doporučený.

Tak či onak, žena nosící niqáb by neměla pohlížet na ženy, co nosí chemár (pokrývku hlavy zahalující hlavu, krk a hrudník) jako necudné a hříšné. Jak by mohly hřešit, když následují hledisko většiny jak raných tak moderních fuqaha! Na druhou stranu, žena nosící chemár by neměla pohlížet na ženy s niqábem jako na extremistky nebo dopouštějící se inovace v náboženství. Jak by mohly ženy následující názor jednoho ze schopných a důvěryhodných imámů fiqhu páchat inovaci ve věcech náboženských!

Ve světle toho, co bylo uvedeno výše můžeme říct, že vládci není dovoleno vydat obecný zákon zakazující nošení niqábu a to z následujících důvodů:

Zaprvé, nošení niqábu je povinné podle většiny Hanbali fuqaha, a tak nemůžeme bránit muslimskému muži nebo ženě přijímat názor adoptovaný jedním z důvěryhodných imámů fiqhu, nebo jedné z právně uznaných škol soudnictví. Tudíž, nošení niqábu se pro toho, kdo sleduje tuto školu práva anebo se cítí pohodlně následováním tohoto názoru, stává povinným a žena by byla považována za hříšnici, kdyby to zanedbala.

Proto, kdyby byl vydán všeobecný výnos bránící muslimce nosit niqáb, bylo by to, jako kdybychom jí přikazovali dopustit se neposlušnosti, s vědomím, že žádné stvoření by nemělo být posloucháno, zahrnuje-li to neposlušnost Stvořitele (Oslavovaného a Vznešeného). Navíc, právní školy odvodily svoji autoritu od svého jednomyslného uznání ze strany učenců Ummy. Proto není nijakým způsobem dovoleno žádnému učenci –ať je jakkoli zběhlý – zamítnout jednání podle kterékoli z těchto právních škol, zvláště v tom, co je spojeno se vztahem mezi muslimem a jeho Stvořitelem.

Zadruhé, nikdo z těchto učenců dalších než školy Hanbali nikdy netvrdil, že niqáb je bid`ah nebo zvykový oděv, za který muslimská žena nedostává odměnu. Takže kdokoli zaujímá takový názor by nesouhlasil s většinou fuqaha Ummy a nejen s Hanbali fuqaha. Ve skutečnosti většina fuqaha popřela tvrzení, že niqáb je povinnost a že muslimka, která ho nenosí je hříšnice. To proto, že byl používán za života Proroka Muhammada (pokoj s ním) a ten to schválil: jeho manželky ho nosily povinně, zatímco jiné věřící ženy jej nosily jako zbožný akt uctívání. Jelikož Prorok (pokoj s ním) ho nezamítl, nejmenší věc, kterou lze o niqábu říct je, že se pohybuje mezi dovoleností a chvályhodností.

Zatřetí, je dovoleno vládci písemně stanovit jedinou právní školu, aby byla aplikována mezi lidmi s ohledem na transakce, aby se lidem usnadnily způsoby vedení pře a za účelem aby neshoda nevedla ke svárům. Avšak vládci není umožněno činit tak s individuálními skutky uctívání, jejichž provádění nepůsobí nikomu škodu, a které jsou omezeny na individuální vztah mezi muslimem a jeho Stvořitelem.

Začtvrté, bylo by rozumné a přijatelné, aby lidé přijímající tento názor tvrdili, že žena je povinna odložit niqáb na určitých místech, jako jsou letiště a vládní úřady, kde se vydávají občanské průkazy, pasy, řidičské průkazy a tak podobně, za účelem identifikace držitele takových papírů. Navíc toto by se mělo odehrát jen v přítomnosti žen a nikoli v přítomnosti mužů. Je tomu tak proto, že od vládce se očekává zajištění bezpečnosti lidí v takových místech. Avšak vydání obecného zákona v této věci je jednomyslně nepřijatelné.

Za páté, dokonce i kdyby bylo nošení niqábu zvykovou praktikou – ač tomu tak není – nebo jen dovolené, není dovoleno zakázat jeho nošení obecným zákazem, protože autorita vládce s ohledem na omezování dovoleného není bezpodmínečná. Naopak, měl by se uchylovat k učencům a odborníkům, než zakáže dovolené jednání. Je mu dovoleno omezovat dovolené jen pokud omezení přinese komunitě vyšší zájem. V této souvislosti šejch Jusuf Al-Qaradawi, pravil,

Šaría poskytla vládci (autoritě) právo omezovat některé dovolené akce kvůli převažujícímu zájmu: někdy nebo v některých případech nebo u některých lidí, a nikoli je omezovat obecně, absolutně či trvale. A to proto, že trvalé a absolutní omezení je rovno zákazu, a to je pro Alláha, Vznešeného, výhradně. Korán odsoudil takový skutek, když ho Ahl Al-Kitáb (Lidé knihy) praktikovali. Alláh praví,

Vzali si svoje učence a mnichy za pány vedle Alláha. (At-Tawbah 9: 31)

Tento verš je vysvětlen v hadíth, jež zní,

"Věru, oni zakázali dovolené a dovolili zakázané [svým lidem], a ti je následovali." (At-Tirmizi)

Za šesté, bylo by vhodnější kdyby tito učenci vynaložili svoje úsilí na bránění ženám v nošení neslušného oblečení, poněvadž neslušnost je jednomyslně zakázána nejen podle učenců všech sunnitských, šíitských, ibadiských a zahiriských sekt, a také všech moudrých osob v arabském a islámském světě, ale také dle všech nebeských legislativ před islámem jako je judaismus a křesťanství. Takový pokus by byl v záznamech těchto učenců zapsán jako dobrý skutek. Ale zakazovat a odsuzovat nošení niqábu a přehlížet neslušnost, nebo spíše nahotu a prostopášnost – které se nestydatě změnily v obvyklý postoj – to je věru opravdová ohavnost.

Jistě by bylo vhodnější a ctnostnější, aby učenci s tímto fenoménem neslušnosti bojovali, zvali ženy k dodržování slušnosti a bránili nevhodně oděným ženám ve vstupu do státních institucí v zemích, kde je islám oficiálním náboženstvím a kde je šaría zásadním zdrojem zákona.

Prosíme Všemohoucího Alláha, aby chránil naši Ummu před zlem pokušení, ať zjevného či skrytého, aby nás vedl ke správnému, a vnukl nám a našim učencům pravdu a správné vedení, neboť On je vskutku Pánem toho všeho a On je schopen to učinit.

Nechť nás Alláh vede k tomu, co Jej těší!

http://www.onislam.net